332. den - SO

Tož dnes se mi nechtělo ani trochu vstávat. Je taky sobota, venku prší (nejsem náhodou v Belgii), tož si mohu trochu přispat. Ale měli bychom jít na nákupy. Co si asi tak obleču na toho Mikuláše? Vypadá to, že to bude celkem hogo-fogo akce a já budu přece jen také aktér. A i těm dětem bych měla koupit nějaké nové body a punčocháčky, bo to oblečení taky nějak tak lepíme. A Markétce tu zimní bundu. Proč mne ty děti nenechají spát, vždyť se pořádně nacpaly na snídani, tak si můžou chvíli hrát sami, ne?!? Slunko? Slunko! Venku svítí Sluníčko, děti honem!!! Ach ne ... tož přebalit; kdo tam rozlil to mléko? ... a Slunko je v háji.
Tak alespoň po oběd na ten nákup. V Shopping Woluve to po čtvrthodině hledání parkovacího místa vzdáváme. Mají to tu vymyšlené, je to celé elektronické, v uličkách se ukazuje, kde je volné místo, škoda že jich je maximálně 5 najednou a každé někdě jinde. Hele tohle auto už jsem potklali po šesté. Taky to vzdává a jede k východu. Tož někam jinam. Tady kousek do Evere ... proč nás ta navigace tahá na Zaventem, no tak je to zajížďka, ale možná to někdy využijeme jako rychlovku na letiště, a tady uzávěrka?? Děti, už jsme tady; aha vy spinkáte ... tož jsme se po dvou hodinách vrátili domů. Bez vystoupení z auta, zkrátka jen trénink jízdy po Bruselu.
Doma dítka prospinkaná, pojedla a pořádila. Pak se Ondra vrhnul k počítači. Má stůl s počítačem zakázaný. Možná proto tady dělá "jakoženic" a to "úesbéčko" drží v ruce naprostým nedopatřením.

Markétka zase jezdila po zádech po parketách. Je to teď opravdu strašně baví. I kvůli tomu stále váhám, zda sem koberec dáme. Ale zase kvůli sousedům. Naštěstí jsme se ještě nikdy ve výtahu nesetkali s někým, kdo by jel do osmičky. Takže naše sousedy ještě neznáme.

A doma nám teď hoří spousta svíček. Přece jen se blíží Vánoce.

Děti svíčky znají. Vždy křičí "svíčka, svíčka". A Ondra je hořící přenáší. Využívá každé mé nepozornosti. Markétka se koukala na svíčky u okna, Ondrášek byl zaneprázdněn něčím jiným, ale najednou tam byl a chňap. (Markétčin obličej, ale ruka sahající po svíčce je Ondráškova)

Ucuknul celkem rychle. Je to pro něj dostatečná zkušenost?
A pak jsme si povídali s Moni, babičkou, Andrejkou a Jirkou a najednou nic. Laptop zatuhnul a nereagoval na nic. Nešel nijak vypnout. Nakonec jsem mu vyndala baterku, nechala ho odpočinout a znovu zapnula a nic. Stejně tak za další dvě hodiny. Zpráva tátovi, který doporučil počkat do rána. Laptop mi zamrznul už před čtrnácti dny. Tenkrát jsem kvůli tomu strašně vyváděla. Hystericky jsem volala Martinovi, ať s tím okamžitě něco udělá. Dneska ne. Doufala jsem, že se třeba ráno rozběhne. A když ne, tak ne. Vždyť se vlastně vůbec nic neděje.
A než jsem šla spát, tak jsem si ještě "cvakla" pohled z okna. I když tato fotka už vlastně patří do neděle.

(Nojo, se stativem by to bylo lepší ;-))