326. den - NE

Kolem půl osmé nás probudilo zpívání, výskání a smích odvedle. Sluníčka se probudila a evidentně jsme jim nechyběli, bo si pěkně hráli ve svém pokojíčku. Oba jsem byli vzhůru a naslouchali tomu dění jako rajské hudbě. Máme naprosto úžasné děti !! Kolem půl deváté jsme to už nevydrželi a šli za nimi. Ondrášek se běžel přitulit a Markétka jak vítr vyběhla z pokoje, aby prokontrolovala celý byt a teprve pak nás přišla obejmout. Oba byli nádherně rozesmátí.

Snídaně proběhla v poněkud stísněném prostředí našeho "rozbordeleného" bytečku. A pak se děti hrály a rodiče makali. Naštěstí jsem stihla se připravit i na Motýlky a tatínek připevnit nová světla v obývacím pokoji (máme tam takové ty papírové koule z IKEA, ale jen dočasně, než si vyhlédneme něco jiného, bo nám to přijde lepší než jen visící žárovky ze stropu). Společný oběd u dětského stolečku v kuchyni a pak máma odletěla na Motýlky a děti pomáhaly tátovi balit. Třeba takto:

Anebo takto:

Ač jsem chtěla na Motýlcích skončit dříve, skončila jsem později. Myslela jsem si, že dostanu vynadáno, kde se toulám, ale tatínek nebyl ještě přichystaný. Teď když vidím, jak trávili tu hodinu a půl, co jsem byla pryč, tak se ani nedivím. Ale jinak zdá se, že tatínek už ví, že hodina času navíc s oběma dětma znamená mínus pět minut :o))
Tož jsme honem naskákali do auta a už jeli směr Charleroi. Od doby, co tu byla Andrejka s klukama, už tu cestu známe a víme, jak ji překonat nejrychleji. Na letišti jsme se rozloučili s tátou. Znovu ho naživo uvidíme až po Novém roce na dětí narozeniny. Doté doby se musíme spokojit s obrazovým přenosem přes Skype.
Cesta zpátky do BXL byla příšerná. Celkem rychle se mi podařilo spárovat telefon s HandsFree, dokonce jsem za jízdy, jen ovladači na volantu byla schopna nastavit navigaci, ale pak jsem já hloupá jela podle ní a zapomněla včas odbočit. Hned jak jsem míjela odbočku, tak mi to došlo. A pak začal slejvák. Byl silný, ale dalo se jet. Ale pak najednou průtrž mračen, strašné množství vody na cestě, hromy blesky. Z jedné strany obloha černá, z druhé děsivě zářící. Všechna auta jela maximálně 40 km/h, na tříproudé silnici pět proudů aut, bo jsme nikdo nemohl najít ony pruhy. Navigace nás stále házela do města, ale já za žádnou cenu v tomto nechtěla jet přes střed. Tož jsme si objeli celý Brusel. Navíc Markétce upadlo mimino, tak celou dobu řvala. Já chvilkama řvala taky, bo jsem neviděla na silnic, neviděla na ukazatele, navigace mne pořád strkala do města a za zády mi řvalo děcko. Naštěstí jen jedno ze dvou :o)) Dojeli jsme v pořádku, dokonce i přes lešení do našeho podzemního stání jsme se dostali naprosto v pohodě. A Markétka byla šťastná, že má zase své mimino.
Dítka si po dlouhé cestě užívala pohybu. V jeden moment se sešli v kuchyni na zemi. Ondrášek mne předtím objímal a já se ho zeptala, jak má rád Markétku. A on hned skočil k Markétce a tak nádherně ji obejmul, že jsem to chtěla vyfotit. Opravdu to bylo strašně krásné. Jenže než jsem přišla s foťákem, tak už se zase rvali.

Je to sranda, bo oni teď už na sebe chodí i žalovat :o) A když na jedno dítko řvu a hubuji ho, tak se druhé přidává a naprosto stejným tónem opakuje, co říkám já :o) Pořád si říkám, že si musím dávat pozor na hubu a pořád si nedávám :o)

A pak tu máme zpátky tolik oblíbené "kakat", když se má jít spát.

Oba tam seděli asi 10 minut a samozřejmě vůbec nic nevytvořili :o)

Jen s těmi telefony šli dnes i spát. I když, asi jim překáželi, bo když jsem tam za čtvrthodinku přišla, že jim je vezmu, tak mi je i podávali :o))