330. den - ČT

Tatínek už je v Bangalore a shání obleček do ashramu, tzv. punjabi. Kalhoty sehnal, ale žádný kabátek mu není,  bo žádný nezapne přes prsa :o)

Tož když jsem se včera chlubila, jak jsem respektem k dítěti dosáhla toho, že dítě respektovalo mne. Dnes nám to společně vůbec nešlo.

Humorná historka z práce: Tak si katalogizuji knihy a najednou mi zvoní mobil. A hned bez pozdravu se česky ozve: "Jste to vy, s kterou jsem před chvílí mluvila o těch knížkách?" Absolutně nechápu. Nevím, co odpovědět. Jasně, že jsem to nebyla já, s kým mluvila, ale na druhou stranu jsem jediná Češka v knihovně. Tak opatrně odpovídám, že nevím (chytré, že!), ale nejspíše ne (ještě chytřejší!) a o jaké knížky že se to jedná.

Hlas: "No o české, o jaké jiné asi!?!?"
Já: "A vy si je chcete půjčit?"
Hlas: "Proč bych si je asi půjčovala, když je chci darovat".
Já: "Promiňte, já jsem zrovna v Belgii, v Bruselu, jste si jistá, že voláte správné číslo? A jak jste se vlastně dostala k mému soukromému číslu?"
Hlas: "No našla jsem ho na webu."

A mně docházela řeč. Tam přece není na nikoho jeho soukromý telefon. Tož jsme se ještě notnou chvíli bavili a nakonec jsme zjistili, že paní volala do českého spolku Beseda, kterému chtěla darovat českou beletrii, ale přehlédla se a vytočila moje číslo, které bylo uvedeno u inzerce mého tanečního kroužku. A paní bydlí v Antwerpách a já čirou náhodou pracuji v knihovně.