331. den - PÁ

Včera jsem si šla lehnout hned potom, co jsem uložila děti. I tak jsem nemohla usnout. Ale ono se to tělo nakonec unaví a člověk usne. A dříve než v pět ráno, jako když jde spát o půlnoci. Ale i tak se mi nevstávalo nejlépe.
Protože dítka včera po cestě z jeslí strašně řádila v golfkách (stály tam, skákaly a kdyby si nás náhodou nikdo nechtěl všimnout, tak pro jistotu ještě střídavě ječely a vydávaly jiné skřeky - zkrátka energie, která musí ven), tak jsem se rozhodla jít dnes do jeslí pěšky. Při cestě výtahem dolů se děti těšily na auto. Zdá se, že si už zvykly, že ho tu máme. Trochu je zklamalo, že jsme auto minuli, tož jsem jim to vylepšila autobusem. Ještě, že tak, během noci napršelo a do jeslí jsme od zastávky doslova doskákali přes kaluže. Říkala jsem si, že bude-li pršet odpoledne, tak se stavím pro auto. Jenže, když jsem vycházela z práce, tak nepršelo a pršet začalo, až když jsem vystupovala před jeslema. Přesto jsme šli domů pěšky (ono to je stejně docela kus na zastávku a tam pak čekat na autobus ...), zpívali jsme si u toho a děti to poprvé ušly bez protestů. Lidé se zastavovali a dívali se na nás. Byli jsme totiž strašně mokří a hlasití. A dětem se venku v dešti tak zalíbilo, že se jim ani domů nechtělo.
Doma jsem je chtěla hned strčit do vany, aby se zahřáli. Ale byli tak plní energie, že akceptovali jen teplé mléko a museli začít řádit. Vyhladovělo jim, tož přišla na řadu večere.

A potom konečně ta vana, společná ukolébavka, pusinka a postýlka. A na mne ta dnešní procházka působila jak balzám. Bylo to tak obyčejně pěkné :-)

Dnes jsem dostala email, ve kterém se mne jedna maminka ptala, zda nezměním termín Motýlků. To ale není v mé moci, jsem závislá na poskytnutém čase v tělocvičně. V neděli dopoledne bude totiž probíhat "Česká škola bez hranic", které prý dají přednost. Tož vida, máme tu konkurenci!!  Sama se na ni moc těším, bo tam chci přihlásit i svá dítka. Ale doufám, že mi na brzko odpolední Motýlky bude pořád někdo chodit.