334. den - PO

V Belgii musíte být buď hodně flexibilní nebo v pohodě. V úterý jsem si byla objednat sušičku a v sobotu mi volali, že mi ji můžou v pondělí přivést. Domluvili jsem se, že nejdříve v půl páté, protože se dříve nedostanu z práce. Dnes ráno mi volali, že ve skladu nemají mnou objednanou sušičku Bosch, ale pouze Siemens, která je o 100 € dražší, ale že mi ji nechají za cenu té předchozí. Samozřejmě jsem na to kývla a pro jistotu jsem se ještě zeptala, kdy mi ji dovezou. Tož prý tak jak bylo dohodnuto, tj. nejdříve o půl páté. Byla jsem spokojená, že jsem to v sobotu pěkně francouzsky dojednala a teď mi to pán potvrdil ještě anglicky. Jenže ve dvě hodiny telefon a že prý za 10 minut budou se sušičkou na místě. Ani jsem nezkoušela smlouvat. Hned jsem vyrazila a panů jsem se jen optala, zda mi to náhodou neměli dovézt až v půl páté. Prý že sice jo, ale moje sušička už byla jediným nedodaným produktem ten den :o) Nu což, alespoň ji mám už doma.
Dnes má svátek Ondrášek. Už včera jsem přemýšlela, co mu dám jako dárek. Zvědavě jsem se dívala, co dostala Markétka, ale na blogu je akorát na její svátek díra. Nakonec jsem byla obdarována já. Z jeslí jsme šli pěšky, ale delší cestou, bo jsem šli s Bětkou a Nelinkou. Dítka šla celou dobu spořádaně bez sebemenších náznaků protestů. Na Ambiorix jsem je vypustila. Tož poskákali všechny lavičky po cestě a nakonec ještě zamířili na hřiště. Byla už tma a hřiště s oblázky bylo mokré a špinavé, ale když už má ten Ondra svátek .... Moc se jim tam líbilo. Markétku se tam pokoušel šikanovat nějaký starší chlapeček, ale než jsem já či jeho otec stihli zasáhnout, tak ho Markétka odstrčila a chlapečka to tak překvapilo, že se nechal :o)
Tož tady je ten dárek, co si Ondrášek sám nadělil. Sice foceno až v době, kdy už Ondra i Markétka dvě hodiny spali. Nicméně, když jsme tam byli, tak tam nebylo o moc víc světla :o)

Doma Ondra po mně pořád pochtíval, abych mu nakreslila auto ... s kreslením je to u mne jako se zpíváním a tancováním (že bych si otevřela ještě výtvarný kroužek ;-)), nicméně Ondráškovi nešlo odmítnout (i když jsem se snažila). Tak jsem mu nakonec k svátku nakreslila nespočet aut.

Všimněte si, jak už umí pěkně držet pastelku ...

Když už mi docházela inspirace a už jsem opravdu nevěděla, jak už nakreslit auto, tak jsem se v naději vrhla na noviny, že tam snad najdu nějakou celostránkovou inzerci ... no moc velké to nebylo, ale bylo tam jedno celé auto a zadní a přední část z dalších dvou a navíc tam bylo i letadlo.

Chtěla jsem udělat nějakou pěknou fotečku, ale dítka nepostála a nepostála. Tož jsem hodila alespoň naše oblíbené focení ve vaně.

A ještě jednou.

Jo a večer volal táta z Indie (resp. volala jsem mu já na indické číslo). Tož je tam moc spokojený, prý, ač se v podstatě ještě pořádně nevyspal, je už velmi odpočatý. Do postele zatím chodí až po půlnoci a ve čtyři vstává na první meditace. A prý je tam moc příjemně, žádné velké vedro. Jen ty opice, o kterých tvrdil, že by si s nimi mohly hrát naše děti, jsou prý hodně agresivní.

333. den - NE

Tož takhle to u nás vypadalo na večer, když jsem chtěla děti svléknout a dát do vany.

Podařilo se mi je postupně odchytnout a svléknout jim alespoň punčochy, aby si nanabili "čuňu".

Honili se především kolem stolu. Ondrášek ve vedoucí pozici a Markétka hned za ním.

Ale občas zrychlil a Markétce zdrhnul. Taky Markétka s sebou tahala spoustu věcí.

Ale nakonec jsem je dostihla a hodila do vany. I ve vaně je to bavilo a vůbec nechtěli ven. Nakonec jsem je přemluvila a v ložnici oblékala do spacího. Markétka si nechtěla nechat dát punčocháče ode mne, ale Ondrovi klidně nožku nastavila. Vypadali tak kouzelně, že jsem musela vyběhnout pro foťák.

Také dnešní ráno se mi nechtělo z postele. Jenže tentokrát i proto, že jsem se bála zjišťovat pravdu o laptopu. A taky že se nerozběhl. Tož jsem se rychle podívala, zda na nějaké flashce nezůstaly písničky z předchozích motýlků, abychom měli vůbec na co dnes po obědě tancovat. Naštěstí se jedna nesmazaná našla. K tomu jsem si říkala, že dáme ještě "per huba" koledy ... tož Motýlci nebyli špatní, ale už jsme zažili lepší dny. Výborní byli ale Markétka s Ondráškem. Sice moc nespolupracovali (stejně jako většina ostatních dětí), ale alespoň neprudili. Honili se po tělocvičně a byli naprosto spokojení. Jo a ačkoliv je to za rohem, jeli jsme autem. Usoudila sem, že vyjetí z garáže a zaparkování bude časově méně náročnější než oblékaní a svklékání děti. A navíc potřebuji trénovat.
Po návratu domů se mi podařilo po nějaké chvilce děti umluvit k odpolednímu spánku. Tak se bránili a nakonec spali dvě hodiny. A samozřejmě neodolala jsem a zkusila počítač ... ;-)
Tož jsem hned napsala tátovi, že to funguje. A on odepsal, že je to fajn a že už je v ashramu (Penukonda) a že dnes celý den prali, aby měli zítra v čem chodit, bo zítra to už začíná. Ale že je jich tam zatím málo, ale prvního by mělo přijet 250 dalších lidí.

332. den - SO

Tož dnes se mi nechtělo ani trochu vstávat. Je taky sobota, venku prší (nejsem náhodou v Belgii), tož si mohu trochu přispat. Ale měli bychom jít na nákupy. Co si asi tak obleču na toho Mikuláše? Vypadá to, že to bude celkem hogo-fogo akce a já budu přece jen také aktér. A i těm dětem bych měla koupit nějaké nové body a punčocháčky, bo to oblečení taky nějak tak lepíme. A Markétce tu zimní bundu. Proč mne ty děti nenechají spát, vždyť se pořádně nacpaly na snídani, tak si můžou chvíli hrát sami, ne?!? Slunko? Slunko! Venku svítí Sluníčko, děti honem!!! Ach ne ... tož přebalit; kdo tam rozlil to mléko? ... a Slunko je v háji.
Tak alespoň po oběd na ten nákup. V Shopping Woluve to po čtvrthodině hledání parkovacího místa vzdáváme. Mají to tu vymyšlené, je to celé elektronické, v uličkách se ukazuje, kde je volné místo, škoda že jich je maximálně 5 najednou a každé někdě jinde. Hele tohle auto už jsem potklali po šesté. Taky to vzdává a jede k východu. Tož někam jinam. Tady kousek do Evere ... proč nás ta navigace tahá na Zaventem, no tak je to zajížďka, ale možná to někdy využijeme jako rychlovku na letiště, a tady uzávěrka?? Děti, už jsme tady; aha vy spinkáte ... tož jsme se po dvou hodinách vrátili domů. Bez vystoupení z auta, zkrátka jen trénink jízdy po Bruselu.
Doma dítka prospinkaná, pojedla a pořádila. Pak se Ondra vrhnul k počítači. Má stůl s počítačem zakázaný. Možná proto tady dělá "jakoženic" a to "úesbéčko" drží v ruce naprostým nedopatřením.

Markétka zase jezdila po zádech po parketách. Je to teď opravdu strašně baví. I kvůli tomu stále váhám, zda sem koberec dáme. Ale zase kvůli sousedům. Naštěstí jsme se ještě nikdy ve výtahu nesetkali s někým, kdo by jel do osmičky. Takže naše sousedy ještě neznáme.

A doma nám teď hoří spousta svíček. Přece jen se blíží Vánoce.

Děti svíčky znají. Vždy křičí "svíčka, svíčka". A Ondra je hořící přenáší. Využívá každé mé nepozornosti. Markétka se koukala na svíčky u okna, Ondrášek byl zaneprázdněn něčím jiným, ale najednou tam byl a chňap. (Markétčin obličej, ale ruka sahající po svíčce je Ondráškova)

Ucuknul celkem rychle. Je to pro něj dostatečná zkušenost?
A pak jsme si povídali s Moni, babičkou, Andrejkou a Jirkou a najednou nic. Laptop zatuhnul a nereagoval na nic. Nešel nijak vypnout. Nakonec jsem mu vyndala baterku, nechala ho odpočinout a znovu zapnula a nic. Stejně tak za další dvě hodiny. Zpráva tátovi, který doporučil počkat do rána. Laptop mi zamrznul už před čtrnácti dny. Tenkrát jsem kvůli tomu strašně vyváděla. Hystericky jsem volala Martinovi, ať s tím okamžitě něco udělá. Dneska ne. Doufala jsem, že se třeba ráno rozběhne. A když ne, tak ne. Vždyť se vlastně vůbec nic neděje.
A než jsem šla spát, tak jsem si ještě "cvakla" pohled z okna. I když tato fotka už vlastně patří do neděle.

(Nojo, se stativem by to bylo lepší ;-))

331. den - PÁ

Včera jsem si šla lehnout hned potom, co jsem uložila děti. I tak jsem nemohla usnout. Ale ono se to tělo nakonec unaví a člověk usne. A dříve než v pět ráno, jako když jde spát o půlnoci. Ale i tak se mi nevstávalo nejlépe.
Protože dítka včera po cestě z jeslí strašně řádila v golfkách (stály tam, skákaly a kdyby si nás náhodou nikdo nechtěl všimnout, tak pro jistotu ještě střídavě ječely a vydávaly jiné skřeky - zkrátka energie, která musí ven), tak jsem se rozhodla jít dnes do jeslí pěšky. Při cestě výtahem dolů se děti těšily na auto. Zdá se, že si už zvykly, že ho tu máme. Trochu je zklamalo, že jsme auto minuli, tož jsem jim to vylepšila autobusem. Ještě, že tak, během noci napršelo a do jeslí jsme od zastávky doslova doskákali přes kaluže. Říkala jsem si, že bude-li pršet odpoledne, tak se stavím pro auto. Jenže, když jsem vycházela z práce, tak nepršelo a pršet začalo, až když jsem vystupovala před jeslema. Přesto jsme šli domů pěšky (ono to je stejně docela kus na zastávku a tam pak čekat na autobus ...), zpívali jsme si u toho a děti to poprvé ušly bez protestů. Lidé se zastavovali a dívali se na nás. Byli jsme totiž strašně mokří a hlasití. A dětem se venku v dešti tak zalíbilo, že se jim ani domů nechtělo.
Doma jsem je chtěla hned strčit do vany, aby se zahřáli. Ale byli tak plní energie, že akceptovali jen teplé mléko a museli začít řádit. Vyhladovělo jim, tož přišla na řadu večere.

A potom konečně ta vana, společná ukolébavka, pusinka a postýlka. A na mne ta dnešní procházka působila jak balzám. Bylo to tak obyčejně pěkné :-)

Dnes jsem dostala email, ve kterém se mne jedna maminka ptala, zda nezměním termín Motýlků. To ale není v mé moci, jsem závislá na poskytnutém čase v tělocvičně. V neděli dopoledne bude totiž probíhat "Česká škola bez hranic", které prý dají přednost. Tož vida, máme tu konkurenci!!  Sama se na ni moc těším, bo tam chci přihlásit i svá dítka. Ale doufám, že mi na brzko odpolední Motýlky bude pořád někdo chodit.

330. den - ČT

Tatínek už je v Bangalore a shání obleček do ashramu, tzv. punjabi. Kalhoty sehnal, ale žádný kabátek mu není,  bo žádný nezapne přes prsa :o)

Tož když jsem se včera chlubila, jak jsem respektem k dítěti dosáhla toho, že dítě respektovalo mne. Dnes nám to společně vůbec nešlo.

Humorná historka z práce: Tak si katalogizuji knihy a najednou mi zvoní mobil. A hned bez pozdravu se česky ozve: "Jste to vy, s kterou jsem před chvílí mluvila o těch knížkách?" Absolutně nechápu. Nevím, co odpovědět. Jasně, že jsem to nebyla já, s kým mluvila, ale na druhou stranu jsem jediná Češka v knihovně. Tak opatrně odpovídám, že nevím (chytré, že!), ale nejspíše ne (ještě chytřejší!) a o jaké knížky že se to jedná.

Hlas: "No o české, o jaké jiné asi!?!?"
Já: "A vy si je chcete půjčit?"
Hlas: "Proč bych si je asi půjčovala, když je chci darovat".
Já: "Promiňte, já jsem zrovna v Belgii, v Bruselu, jste si jistá, že voláte správné číslo? A jak jste se vlastně dostala k mému soukromému číslu?"
Hlas: "No našla jsem ho na webu."

A mně docházela řeč. Tam přece není na nikoho jeho soukromý telefon. Tož jsme se ještě notnou chvíli bavili a nakonec jsme zjistili, že paní volala do českého spolku Beseda, kterému chtěla darovat českou beletrii, ale přehlédla se a vytočila moje číslo, které bylo uvedeno u inzerce mého tanečního kroužku. A paní bydlí v Antwerpách a já čirou náhodou pracuji v knihovně.

329. den - ST

Dnešní noc jsem takřka nespala. Říkala jsem si, že je to asi kvůli Martinovi. Nebyla jsem k němu v posledních dnech milá, protože mi to jeho rozhodnutí odjet do Indie přišlo nespravedlivé. Já jsem mu v podstatě už odpustila, jen jsem mu to nechtěla ukázat. A si nejsem jistá, jak budu reagovat na Štědrý den, když budou děti hledat dárky pod stromečkem a nebude u toho jejich táta, protože ten se rozhodl být někde jinde. Nespala jsem a myslela na něho. Ráno bylo pak neskutečně krásné. Po třech dnech právého bruselského počasí (tzn. takřka nepřetržitého pršení) konečně vysvitlo Sluníčko.
Krátce po jedenácté mi volal Martin už z Ruzyně. Čekal na letadlo. Byla jsem k němu sice milá, ale zdaleka ne až tak, jak jsem chtěla být. A pak jsem se dočetla o tom, co se stalo včera. O jedné strašlivé životní nespravedlnosti, o tom, jak jedna rodina přišla o tatínka. Poté, co jsem zvládla příval slz, jsem volala Martinovi. Ne proto, že bych o něj měla strach, ale proto, abych konečně vyjádřila, jak moc ho máme rádi, jak moc ho potřebujeme, a že jsem na něj byla protivná právě proto.
Myslím na Diny a její rodinu, na to, jak budou muset zvládnout to, co už je nad lidské síly. Ale vím, že ona to zvládne. A my ostatní ji můžeme alespoň trošku podpořit přes Zrnka.
A já tu mám pro Diny a ostatní to ranní Sluníčko nad bruselským "Manhattenem".

A mně se dnes po ránu povedlo převést do praxe ono "respektovat a být respektován". Ondra se samozřejmě posr.., když už jsme byli u výtahu. Takže zpátky domů, vysvléct, umýt a zase obléci. Jenže ... náš Ondra ... začal lítat jak "šus" a za žádnou cenu se nechtěl nechat obléci. Tož už jsem na něj chtěla začít řvát, ale něco se ve mně hnulo a tak jsem začala nabízet "volby". Pravda, zabral až na čepici. A taky ji měl na hlavě ještě dříve, než jsem mu stihla dát čistou plínku, ale po čepici to potom šlo kontinuálně přes kalhoty, boty až k bundě.
A moje maminka maminka zvládla zkoušku a získala tak certifikát o úspěšném absolvování kurzu "PC pro začátečníky".
A nakonec budu spolupracovat na Mikulášské pořádané Besedou.
A v jedenáct večer se ozval táta z mezipřistání v Dubaji.

328. den - ÚT

Takže žádný rajčato-cibulový salát se nekonal. Místo toho se jedly sušenky a zapíjely se pomerančovou šťávou a místo židliček byly autosedačky. Dnes jsme totiž jeli do MediaMarkt objednat sušičku. Vybrali jsme si celkem drahou, ale energetické třídy A a se všemi vymoženostmi. A čekalo nás příjemné překvapení. Protože jsme si vybrali ekologický výrobek, dostaneme 140 € zpátky. Takže mne to vyjde ještě levněji, než jsem si myslela. Jen tak dál! Začínám uvažovat ještě o koupi myčky nádobí!
Nakupovat jsme byli se Sebim. A ještě že tak. Bo i tak jsme děti honili po celé prodejní ploše. Naštěstí lezli jen po kartónovém Santa Klausovi, i když i na pračky, sušičky a myčky se snažili vyšplhat. Myslím, že vnější pozorovatelé nechápali, co to mám za nevychované spratky. Když oni jsou tak temperamentní ;-)
Jízda v bruselské dopravní špičce pro mně rozhodně nebyla potěšením. Dětem se to celkem líbilo (neviděly, jak jsem parkovala před jeslemi ;-)), ale na konci našeho výletu byly z auta víc nervní než já.
Doma jsme rychle vypili mlíčko, umyli se a honem do postýlek ... tedy to bylo jen přání maminky. Dítka spustila svůj oblíbený kolotoč "kakat, bíčo (mlíčko), kakat", ale tentokrát jsem se naštvala a nepřístoupila na to. Uložila jsem je do postýlek, zhasla a dalších 10 minut poslouchala, jak nářkem protestují. Nakonec samozřejmě usnuli.

Co se dítkam nepodařilo v obchodě, o to se začala pokoušet doma. Pračku nakonec dnes nesdolala (včera nebo předevčírem však už ano).

327. den - PO

Slůňata si už delší dobu pořádají branné závody. Běhají, prolézají, přelézají, skáčou (tím jejich krásným způsobem); vždy to jeden vymyslí a druhý ho následuje a občas si během hry vymění role a lídrem je ten druhý. Taky spolu tancují a zpívají. Sami od sebe. A když jeden začne něco zpívat, ten druhý se k němu přidá a oba zpívají to samé. Pro někoho nezasvěceného či nenavyklého melodiím lidových a dětských písniček to může být těžké na rozeznání, bo jejich výslovnost ještě není naprosto čistě zřetelná ;-) No ale dnes ráno mne přece jen překvapili: jasným lídrem byl Ondrášek a Markétka ho následovala. Běhali v kuchyni od radiatoru ke dveřím, objížděli na motorkách obyvák, přelézali židle, plazili se, chodili po čtyřech a celé to kombinovali ještě s "bác", na jehož vyřčení skočili, opravdu "skočili", žádné pomalé lehnutí to nebylo, na bříško na zem. Nefotila jsem to, ani nenatáčela, jen jsem na ně v němém úžasu zírala.
Martin odstěhoval poslední věci z Holešova a mezi těmi, co dovezl do Bruselu, byl i obruč hula. V Holešově si s ní děti hrávaly, občas byla používána i na různých cvičeních, na které jsme tam docházeli, a naposledy jsme si ji společně užili tady v Bruselu na sokolském Cvičení s krtečkem, na kterém jsme byli někdy v polovině září. Jenže od této soboty, co táta hula hoop dovezl, v ní děti tancují a točí se a zpívají. Tož přemýšlím, zda je to jejich vlastní aktivita (což je samozřejmě dost možné, bo neustále něco vymýšlí), anebo je to rekvizita užívaná v jeslích. Asi je to jedno, že :o)

V ruce mají housky. V poslední době večeří tak extenzivně, že nemám sílu je držet po celou dobu v kuchyni.

Oni nejen tancovali, ale také si u toho zpívali.

Byli přitom naprosto úžasní !

A já jsem v práci zavalena knihami. Makám, až se ze mne kouří. Dnes jsem dokonce vynechala oběd a francouzštinu. Jo a všem zaměstnancům a jejich rodinám bylo nabídnuto očkování proti prasečí chřipce (zdarma, samozřejmě). Ale my se očkovat nenecháme. Já ale věřím na to vyplachování nosu slanou vodu a častější pití teplých nápoju a stejně jako lidé z Balkánu, Ukrajiny či Ruska věřím také v zázračnou moc česneku a cibule. Ale to, co jsem si připravila dnes už nebyla česneková pomazánka, ale pokus o sebevraždu česnekem. Děti neodolaly a ochutnaly ... jen na špičce lžičky, Ondrášek si přišel i dvakrát, ale pak už oba prskali.
Zítra budeme mít s dětmi rajčatový salát s cibulí :o)

326. den - NE

Kolem půl osmé nás probudilo zpívání, výskání a smích odvedle. Sluníčka se probudila a evidentně jsme jim nechyběli, bo si pěkně hráli ve svém pokojíčku. Oba jsem byli vzhůru a naslouchali tomu dění jako rajské hudbě. Máme naprosto úžasné děti !! Kolem půl deváté jsme to už nevydrželi a šli za nimi. Ondrášek se běžel přitulit a Markétka jak vítr vyběhla z pokoje, aby prokontrolovala celý byt a teprve pak nás přišla obejmout. Oba byli nádherně rozesmátí.

Snídaně proběhla v poněkud stísněném prostředí našeho "rozbordeleného" bytečku. A pak se děti hrály a rodiče makali. Naštěstí jsem stihla se připravit i na Motýlky a tatínek připevnit nová světla v obývacím pokoji (máme tam takové ty papírové koule z IKEA, ale jen dočasně, než si vyhlédneme něco jiného, bo nám to přijde lepší než jen visící žárovky ze stropu). Společný oběd u dětského stolečku v kuchyni a pak máma odletěla na Motýlky a děti pomáhaly tátovi balit. Třeba takto:

Anebo takto:

Ač jsem chtěla na Motýlcích skončit dříve, skončila jsem později. Myslela jsem si, že dostanu vynadáno, kde se toulám, ale tatínek nebyl ještě přichystaný. Teď když vidím, jak trávili tu hodinu a půl, co jsem byla pryč, tak se ani nedivím. Ale jinak zdá se, že tatínek už ví, že hodina času navíc s oběma dětma znamená mínus pět minut :o))
Tož jsme honem naskákali do auta a už jeli směr Charleroi. Od doby, co tu byla Andrejka s klukama, už tu cestu známe a víme, jak ji překonat nejrychleji. Na letišti jsme se rozloučili s tátou. Znovu ho naživo uvidíme až po Novém roce na dětí narozeniny. Doté doby se musíme spokojit s obrazovým přenosem přes Skype.
Cesta zpátky do BXL byla příšerná. Celkem rychle se mi podařilo spárovat telefon s HandsFree, dokonce jsem za jízdy, jen ovladači na volantu byla schopna nastavit navigaci, ale pak jsem já hloupá jela podle ní a zapomněla včas odbočit. Hned jak jsem míjela odbočku, tak mi to došlo. A pak začal slejvák. Byl silný, ale dalo se jet. Ale pak najednou průtrž mračen, strašné množství vody na cestě, hromy blesky. Z jedné strany obloha černá, z druhé děsivě zářící. Všechna auta jela maximálně 40 km/h, na tříproudé silnici pět proudů aut, bo jsme nikdo nemohl najít ony pruhy. Navigace nás stále házela do města, ale já za žádnou cenu v tomto nechtěla jet přes střed. Tož jsme si objeli celý Brusel. Navíc Markétce upadlo mimino, tak celou dobu řvala. Já chvilkama řvala taky, bo jsem neviděla na silnic, neviděla na ukazatele, navigace mne pořád strkala do města a za zády mi řvalo děcko. Naštěstí jen jedno ze dvou :o)) Dojeli jsme v pořádku, dokonce i přes lešení do našeho podzemního stání jsme se dostali naprosto v pohodě. A Markétka byla šťastná, že má zase své mimino.
Dítka si po dlouhé cestě užívala pohybu. V jeden moment se sešli v kuchyni na zemi. Ondrášek mne předtím objímal a já se ho zeptala, jak má rád Markétku. A on hned skočil k Markétce a tak nádherně ji obejmul, že jsem to chtěla vyfotit. Opravdu to bylo strašně krásné. Jenže než jsem přišla s foťákem, tak už se zase rvali.

Je to sranda, bo oni teď už na sebe chodí i žalovat :o) A když na jedno dítko řvu a hubuji ho, tak se druhé přidává a naprosto stejným tónem opakuje, co říkám já :o) Pořád si říkám, že si musím dávat pozor na hubu a pořád si nedávám :o)

A pak tu máme zpátky tolik oblíbené "kakat", když se má jít spát.

Oba tam seděli asi 10 minut a samozřejmě vůbec nic nevytvořili :o)

Jen s těmi telefony šli dnes i spát. I když, asi jim překáželi, bo když jsem tam za čtvrthodinku přišla, že jim je vezmu, tak mi je i podávali :o))

325. den - SO

Tož ráno se mi dítka kolem půl osmé vecpala do postele. Já je rychle převlékla a vystrnadila ven a ještě zavolala tátovi, který už byl takřka v Belgii (někde před Cáchami). Kolem půl deváté se miláčci začali už dost naléhavě dožadovat snídaně, tož jsem jim nalila mléko a upekla housky a pak už jsme jen čekali, kdy se nám objeví táta. A krátce po desáté byl tu. V tu chvíli jsme akorát uklízeli v pokojíčku a já zaslechla cvaknout dveře, děti zpozorněly taky, vyběhly z pokojíčku a za chvíli jsem už slyšela jen šťastné výkřiky "táta, táta, táta!!!". A jen co se s ním pomazlili a opusinkovali a ještě několikrát vystřídali v náruči, tak už byl táta u nich v pokojíčku a lezl po čtyřech a děti po něm.

Táta, táta, táta :o)

Markéto, já chci taky tátovi na záda !

Musím tátovi ukázat kočičku.

Táto, tatínku, my jsme se na tebe moc těšili.

Po bouřlivém přivítání přišlo na řadu vybalování auta. Děti hned utíkaly za tátou a se vším mu pomáhaly. Pak rychlá sprcha, aby tatínek obelstil tělo (jakože ranní sprcha po prospinkané noci) a hurá na nákupy. Nejprve IKEA, kde jsme dojeli akorát na oběd, pak pokoukání po kobercích, prozkoumání sušiček přímo v obchodech a malý nákup v potravinách a ... a doma jsme byli krátce po páte :o/ Byl opravdu moc krásný den a tak nás mrzelo, že jsme se dostali domů až za tmy. Než jsme odjeli nakupovat, tak jsem ještě "cvakla náš park s hřištěm, které je teď po opadání stromů dobře vidět.

Doma rychle jídlo a hraní si s dětmi, než půjdou spát. Nu a pak nás s tátou čekala šichta, bo Martin dovezl z Čech poslední nepřebrané zbytky z domečku, který jsme tam obývali. Bylo toho strašně moc, takže jsme to v jedenáct vzdali s tím, že to zítra po ránu musíme stihnout.

324. den - PÁ

Tož jsem noc na dnešek strávila s dětmi v posteli. V jedenáct se mi tam nastěhovali a už se jich nešlo zbavit. Ondrášek, jak jsem předpokládala, spadnul z postele. Naštěstí jen jednou a naštěstí se mu nic nestalo. Spal totiž na té straně postele, kde je tatínkův crosstrainer. Markétku jsem musela několikrát za noc rovnat, bo ta pro změnu spala na bříšku se spodní částí od pasu svěšenou dolů z postele. Ráno se probudili už v sedm. Nejdříve po mně pořvávali, že chtějí "bíčo" (to už je lepší varianta, ještě před měsícem bylo to prví písmeno neznělé), pak pochopili, že ještě chvíli nevstanu, tak se alespoň honili po posteli a já sloužila jako překážka, kterou je nutno několikrát a několikerým způsobem překonat. I na obličej mi stihli dupnoutbs.
Náš večer po příchodu z jeslí, stejně jako tři předcházející večery, byl vyplněn večeří. Stihli přitom i malovat, jezdit s autem a kočárkem a jiné věci, ale prakticky až do ulehnutí do postele pořád jedli a pili. S pusinkou na dobrou noc jsem pokojíček opouštěla až v osm. Nu a pak už mi to nedalo a dala jsem se do hledání "období vzdoru" a zdá se, že je to tady. Absolutně nemám šanci se trefit do toho, co chtějí. Nejdříve mléko nechtějí, když jim ho vezmu, tak řvou, že ho chtějí, vrátím-li ji hrnečky, tak zase řvou, že to nechtějí. Nejvíce zabírá, když jeden z nich chce a já mu pak nabídnu porci toho druhého. To si ten druhý najednou uvědomí, že to chce a opravdu to začne pít či jíst.
Ondrášek to tak dnes měl s mlékem, jogurtem i houskou. Zvláště nad jogurtem se dnes vztekal tak moc, že jsem si odběhla pro foťák, že ten výraz v tváři musím zachytit. Jenže, než jsem se vrátila, tak miska s jogurtem ležela odmrštěná na zemi a Ondrášek byl celý od jogurtu a řval hrůzou nad tím, co udělal (fakt vypadalo, že ho to překvapilo) a jak je špinavý. Tož jsem tu spoušť vyfotila, ale on byl opravdu tak smutný, že to sem nemůžu dát. Markétka zatím spokojeně pojídala.

A za chvíli už spokojeně pojídal i Ondrášek.

V jedenáct se opět probudili, ale SNAD se mi je podařilo uklidnit mlékem, čistou plinkou a spoustou pusinek, takže bych mohla být dnes ve své posteli sama.
Jo a strašně je uklidňuje počítání. Vždy ve výtahu počítají patra. Nejlépe jim to jde od pěti do osmi - osm odměrek jsme měli na jednu dávku sunaru.

323. den - ČT

Tož ráno to vypadalo, že dnešní cestu do jeslí i do zaměstnání vzdáme. Nicméně jsme bojovníci a tak si dítka užila pěkný den v jesličkách a já se snažila neusnout v práci před monitorem. Večer doma to bylo fajn, jen jsem své miláčky nemohla přesvědčit, aby se šli umýt. Oni zkrátka měli jinou zábavu :o))

 

 

Jo a Ondra má na punčocháčích hned dvoje Markétčiny kalhotky. Markétka si totiž večer, když přijdeme z jesliček, už plínku nedává, ale chodí v kalhotkách. A Ondra ji to záviděl, tož si je nandal taky. Musela jsem mu s tím trochu pomoci, protože se pokaždé verval s oběma nožkama do jedné nohavičky. Takže jsem ho vlastně to těch dvou kalhotek oblékla sama :o))
A od včerejška už je náš nový koberec v dětském pokoji pokřtěný mlékem a dnes jsme k tomu přidali džus. V pondělí večer jsem se definitivně rozhodla dětem zrušit lahvičky na pití, tak jim i k posteli nosím hrneček. A to jsou ty důsledky :o))
A koberec v dětském pokoji je opravdu bájo!!

322. den - ST

Tož dneska to bylo náročné. Mám pocit, že náročnost dnů se zvýšila s potvrzením tatínkovi cesty do Indie. Děti byly večer v posteli už ve čtvrt na osm, jenže kolem třičtvrtě se ozvaly, že chtějí "kakat". A na nočníku jsme strávili dvě hodiny. Ondrášek se vyčůral rychle, ale Markétka, ač jsem ji prolévala čajem, džusem i mlékem a bříško měla zjevně plné, tak to pořád nemohla pustit. Nakonec to po dvou hodinác vyhrkla, jako když to celou dobu zadržovala, protože nemohla. Tam je fakt nějaký psychický blok. Budeme muset na tom zapracovat.

Znáte tu písničku o malém bobrovi, který se chystá do postele?? "vyčistí si pravý zub, levý zub ..."

"a už spinká jako dub" ... jen u nás se nakonec šlo spát až v půl desáte :o/

321. den - ÚT

Tož dnes jsou v Čechách velké oslavy a my Češi v Belgii makáme jak šroubci ;-)
Ale Ondra proti tomu hned po ránu protestoval. Čekali jsme strašně dlouho na autobus a děti to v pohodě vydržely. Ale pak, když už jsme vystupovali, tak se Ondra naštval a po celou cestu do jeslí protestoval hlasitým řevem a občasným lehnutím si na zem. Fakt jsem byla ráda, že jsem ho nakonec mohla "odevzdat".
Během cesty pro děti do jeslí začalo pršet, ale když už jsme šli s dětmi dom, tak už byla průtrž mračen; promokli jsme na kost. Doma jsme se svlékli všichni do naha a já pak honila děti, abych je alespoň trochu přioděla :o)) Rychle jsem dala prát a moc si pochvalovala dětskou pojistku. Ondrášek na pračce mačkal, co mohl, točil kolečkem dokola, ale pračka si dál prala podle toho, co ji nastavila maminka ;-))

Zatímco Ondrášek byl zaujmut domácími pracemi, Markétka se věnovala činnosti intelektuálské. Svou oblíbenou knížku předčítala nahlas.

Potom dítka pochtívala Andrejku, tož jsme zavolali do Oder a popovídali si s Andrejkou, babičkou, dědečkem a Honzíkem. Tož popovídali, tak se to úplně říci nedá, bo hlavní proslov měl Ondra. A že umí řečnit!! Má takový jemně diktátorský styl; chvíli mluví potichu, za chvíli kričí, pomalu a rychle .... ani tu snad nebudu prezentovat, koho mi připomínal :o)) Že by výstraha při příležitosti 17. listopadu ??
Jenže pak najednou z ničeho nic přestal fungovat notebook a vůbec se nechtěl znova zapnout. Děti byli v "cukuletu" ve vaně, v pyžamu a spící a maminka hystericky volala tátovi, ať ji "pro všechno na světě" (:o)) zachránil její laptop. A táta i na dálku zachránil. Ale fotky se musí zazálohovat co nejdříve.

320. den - PO

A je tu zase pondělí :o/ Máma do práce, děti do jeslí a táta doma programovat, bo večer odjíždí. Markétku v noci bolelo bříško, tak s námi část noci strávila v posteli. Ondrášek byl v pohodě a vstával až v osm, ale stejně jsme se necítili moc vyspaní. Krátce po osmé jsme probudili i Markétku. Jejich pokojíček se zdá být kobercem výrazně zateplen. Z nejstudenější místnosti v bytě se v tu ránu stala místnost příjemně teplá.
Táta odpoledne vyzvedl děti v jeslích a mámu v práci a vyjeli jsme na rychlý nákup. Ten se nám i povedl, ale cestou domů jsme uvízli na skoro hodinu v dopravní zácpě. Doma to byl pak fofr, takže jsme si na focení vzpomněli až ve vaně.

 

A poté, co se dítka uložila k spánku, jsme začali balit tátu. Před jedenáctou táta odjel. Ještě přijede tuto sobotu, aby s námi oslavil předčasně Vánoce.

319. den - NE

Kobercová role v obývacím pokoji se stala hlavní atrakcí rána. Markétka po ní jezdila s kočárkem.

Ondrášek zase autem.

A pořád takto chodili do kolečka.

Ale dlouho si toho neužili, bo hned po snídani se táta i s kobercem zavřel do pokoje a začal ho natahovat a stříhat. Když byla první část položena a do pokoje se přesunuly zpět některé věci, vyfotila jsem dítka, jak si nový koberec užívají.

Protože  po koberci se dá lépe válet než po parketách.

Ale pak už jsme museli spěchat, bo dneska jsme měli Motýlky. Jenže maminka neměla klíče a tak jsme měli ještě dobrodružnou projížďku Bruselem za účelem získání klíčů. Nakonec se nám to povedlo a také Motýlci byli povedení. Markétka se plně zapojovovala po celou dobu. Ondra dával přednost tátově náruči. A foťák jsme zapomněli v autě, takže fotodokumentace není.
Po příchodu dom jsme se snažili dítka uspat, což se ukázalo nad naše síly. Alespoň jsme je "uklidili" do ložnice, aby táta měl klid na dodělání koberce v jejich pokoji. Pak ještě nainstaloval světlo v ložnici a na chodbě a den byl v tahu.