325. den - SO

Tož ráno se mi dítka kolem půl osmé vecpala do postele. Já je rychle převlékla a vystrnadila ven a ještě zavolala tátovi, který už byl takřka v Belgii (někde před Cáchami). Kolem půl deváté se miláčci začali už dost naléhavě dožadovat snídaně, tož jsem jim nalila mléko a upekla housky a pak už jsme jen čekali, kdy se nám objeví táta. A krátce po desáté byl tu. V tu chvíli jsme akorát uklízeli v pokojíčku a já zaslechla cvaknout dveře, děti zpozorněly taky, vyběhly z pokojíčku a za chvíli jsem už slyšela jen šťastné výkřiky "táta, táta, táta!!!". A jen co se s ním pomazlili a opusinkovali a ještě několikrát vystřídali v náruči, tak už byl táta u nich v pokojíčku a lezl po čtyřech a děti po něm.

Táta, táta, táta :o)

Markéto, já chci taky tátovi na záda !

Musím tátovi ukázat kočičku.

Táto, tatínku, my jsme se na tebe moc těšili.

Po bouřlivém přivítání přišlo na řadu vybalování auta. Děti hned utíkaly za tátou a se vším mu pomáhaly. Pak rychlá sprcha, aby tatínek obelstil tělo (jakože ranní sprcha po prospinkané noci) a hurá na nákupy. Nejprve IKEA, kde jsme dojeli akorát na oběd, pak pokoukání po kobercích, prozkoumání sušiček přímo v obchodech a malý nákup v potravinách a ... a doma jsme byli krátce po páte :o/ Byl opravdu moc krásný den a tak nás mrzelo, že jsme se dostali domů až za tmy. Než jsme odjeli nakupovat, tak jsem ještě "cvakla náš park s hřištěm, které je teď po opadání stromů dobře vidět.

Doma rychle jídlo a hraní si s dětmi, než půjdou spát. Nu a pak nás s tátou čekala šichta, bo Martin dovezl z Čech poslední nepřebrané zbytky z domečku, který jsme tam obývali. Bylo toho strašně moc, takže jsme to v jedenáct vzdali s tím, že to zítra po ránu musíme stihnout.