261. den - PÁ

Krátce po páté mne probudily dva hlásky dožadující se nočníku. Oba si na něj sedli, ale hned se začali dožadovat mlíčka. Tož toto jim trpět nehodlám. Snídaně se dříve než v sedm nepodává. A zpátky do postýlky. Protesty byly strašně hlasité, až jsem měla strach ze sousedů, ale nakonec netrvaly ani pět minut. Vstávali až skoro o půl osmé ve výborné náladě. Rovněž dnes jsme příchod do jeslí zvládly bez slzičky. Opět s velkým přemáháním, ale už to nebylo tak úporné.

Takhle snídal dneska Ondrášek.

A takhle Markétka.

V práci teď fakt makám. A odpoledne jsem měla francouzštinu. Mám ji dvakrát týdně v pondělí a v pátek, což je snad úplně nejpitomější kombinace. Zatímco první hodina byla v pohodě, teď jsem zjístila, že to s tou gramatikou bude ještě veselé. Potřebovala bych si k tomu sednout, ale většinou jsem tak utahaná, že si jdu jen na blog postěžovat (a ani fotky sem nedávám) a honem spát. Stejně to pokaždé je až kolem půlnoci.
Odpoledne bylo krásně. Na večer jsme byli pozvaní na Hermanovu narozeninovou party, ale nemohla jsem nezůstat chvílí s dítky venku. Místo kaštanů jsme sbírali šišky na Ambiorix. Doma nám příprava na odchod nakonec tvala nesnesitelně dlouho. Vyšli jsme až v sedm. A náš autobus měl úzké dveře, takže jsem s ním nemohli jet. A já místo toho, abych šla pěšky, nasedla na jiný autobus, který jen na Montgomery. Tam jsme čekali na tramvaj. Samozřejmě, že první měla úzké dveře (tyto bruselské šaliny se fakt musí vidět, máte-li trochu širší zadek, nenastoupíte, což pak potom s dvojčecím kočárkem), druhou jsme jeli na Meiser a čekali na další, která měla opět ty blbé dveře. Tož jsme šli pěšky. A já se netrefila na Rogier, ale šli jsme po Chaussé de Louvain, takže jsme si nakonec trošku zašli. Cesta nám trvala hodinu a nachodili jsem toho mnohem víc, než kdybychom šli pěšky. Byla bych se na to vykašlala, ale slíbila jsem to Hermanům i Gosiakům a navíc také dětem. Pobyli jsme tam asi 40 minut, děti snědly, co mohly, a honem šli domů. Autobus měl zpoždění, tak jsme šli pěšky. Doma jsme byli asi za 20 minut. Trošku rozdíl proti naší cestě tam :o)) Dítka už byla unavená, takže rychle přebalit, opláchnout a spát. Jenže .. Jenže Markétka chtěla kakat. Chvíli tam seděla, k ničemu to nevedlo, tak jsem ji násilím přes její hlasité protesty (a bohužel také s plácnutím přes holý zadek) oblékla. Notnou chvíli trvalo, než se uklidnila. Měla jsem výčitky, protože už byla moc unavená. Ale nakonec se uklidnila, já se ji omluvila, daly jsme si pusu a Markétka zase, že "kakat". Tož jsem ji vysvlékla, posadila na hrnec, a samozřejmě Ondrášek se ozval, že on taky "kakat". Samozřejmě ani jeden nic. Markéta nechtěla obléci, Ondra taky ne. Tak jsem si řekla, že teda nepůjdou spát, dokud tam nic nebude. Svlékla jsem se lehla do postele a najednou Ondra chtěl ke mně. Nepustila jsem ho, musel zpátky na nočník. Nakonec se mu podařilo vymočit, tak byl oblečen a uložen vedle mne. Šťastný. Jenže v tuto chvíli Markétka chtěla taky. V hrnci ale nebyly žádné výsledky, tak jsem ji nechtěla pustit. Nakonec jsem se nad ní smilovala, ale vysvětlila jsem ji, že už se jí to zneužívání slova "kakat" a sezení na hrnci nebude dařit. Teď si každé "kakat" opravdu odsedí až do výsledku. Jojo, hezky se mne naučila ovládat.

Ale nakonec dítka šťasně usnula v mámině posteli a na mámině polštáři.

No a málem bych zapomněla. Ondrášek paní, která nám držela dveře při vstupu do domu, řekl: "Merci." a "Au revoir" ... to je poprvé, co jsem slyšela některé ze svých dětí mluvit francouzsky.