297. den - SO

Jak mně se dnes nechtělo vstávat. Nakonec jsem děti ukecala a vstávali jsme až po osmé. Dopoledne jsme strávili doma, já furt přemýšlela, jak se dostat zpátky do betle. Byl to pekelně náročný týden a Motýlci pořád ještě přede mnou :o)

Jedna z méně náročných činností - kreslení.

Že jim to ale jde, že!

 K obědu jsme měli pekelně česnekový špenát. Česnek jako přírodní antibiotikum se asi stane naší denní stravou. No a po obědě rychle do postele - usnuli jsme všichni tři společně. Pak jsme pokecali s Oderskými a konečně se vypravili na nákupy. Alespoň tu flašku vína jsme museli koupit pro Gosiu a Sebiho. Koupili jsme toho více, ale cesta byla dost zajímavá. Část nákupu na zádech v batohu a další rozdělená do dvou tašek, které mi visely na zápěstí, bo rukama jsem tlačila teď už dost vážící golfky. Vypadala jsem asi dost jak šašek. Ještě že alespoň děti zůstávají stále okouzlující. Došli jsme domů a hned zvonila Gosia se Sebim. Dětem přinesli moc pěkné knížky - francouzské obrázkové. Markétka i Ondrášek byly z návštěvy absolutně nadšeni. Já jsem samozřejmě totálně zapomněla fotit, vzpomněla jsem si pozdě a z toho už je jen pár fotek.

Děti se šli potom už vykoupat a chystat do postele. Jenže v pyžamech mi opět zdrhly za Gosiou a Sebim.

 Do postele šli trošku později, ale pořád ještě před osmou. Hlavně aby zítra nevstávali moc brzo, přece jen se posouvá čas. Ale tady v BXL je to vlastně dobře, bo ještě v osm hodin ráno je tady pořádná tma, resp. začíná se akorát rozednívat.
Jo a vrhli jsme se na učení barev. Nejprve jsme skládali kostičky stejných barev na hromádky a pak jsme k tomu využili naše barevné míčky. Chvíli jim to šlo, ale pak už je to moc nebavilo. Ale jinak pro míček požadované barvy se klidně plazili i pod postel.