85. den - ČT

Tož se ráno probudíme, koukneme z okna a tam ... sníh. Už zase :o/ Martina bolela hlava, bo to s tou MamaJuanou včera trošku přehnal. A to ho do pití nikdo nenutil, ani mu to nikdo nenavrhnul. Ale jak se uviděl se Sebastianem ....
S dětma jsme si po ránu hráli s Františkem a Fanynkou. Ještě stále nemají svou vyvolenou hračku, bez které by neudělaly krok. A do jeslí máme přinést "dadánka", se kterým spí, aby se cítily jako doma. Jenže jim je to zatím fuk :o)) Naši skřítci jsou naňásci a Markétka si všimla, jak do nich maminka strká ruku, tož to chtěla taky zkusit. Asi bude usínat s Františkem na ruce.

Zdá se, že Markétka dává přednost Františkovi a Ondrášek Fanynce. Ale možná, že je to barvou. Marky pije ze žlutého hrnečku a Ondra ze zeleného.

Neodolala jsem sem vložit dva usměvavé zadky :o)

No a tady je fotečka pro oderského dědečka. Markétku bych na hrnec asi neposadila, kdyby si ho nedonesla sama. Chvíli tam vydržela, ale stejně nic neudělala. V poslední době tam sedává častěji. Zatím však bez výsledku. Markétka umí říci "kakat", což někdy taky znamená, že už je pokakaná a jindy zase něco jiného (ještě jsme ty další významy neodhalili) :o))

No a tady je Ondrášek, který odkoukal od Markétky, jak se sedí na balónu a taky si na něj přišel sednout a poskákat.

Dnes jsme šli do Motoráčku. Byla jsem připravena opět na hodinu plnou řevu mých dětí, které statečně podpoří další malí účastníci, ale miláčci mne překvapili. Měli úžasnou náladu; spolupracovali; co vzali jiným dětem, to jim taky vrátili; zkrátka si to dnes užívali a zpříjemnili to i ostatním. V centru jsme pak zůstali ještě další hodinu a půl. Děti si hrály naprosto samostatně a bez jakýchkoliv problémů. Taky jsme dnes ochutnali Brumíka - sladký perník s náplní. Celkem jim to chutnalo, ale vyloženě nadšení z toho nebyly. Litovala jsem, že jsem si nevzala s sebou foťák. Bylo to moc pěkné odpoledne. Markétka při odchodu opět bravurně zvládla dvouramenné schodiště. S Ondráškem je to horší, bo se stále na těch schodech stavěl. Bylo těžké ho přesvědčit, že musí na čtyři. První rameno schodiště jsem ho dala na čtyři, on slezl jeden schod, otočil se, postavil se a já ho otočila zpátky na čtyři. On to pak ještě nakombinoval se sjížděním po zadku (taky nic moc bezpečná forma sestupu).
Cestou domů jsme vyzvedli tátu, poblbnuli doma, v dětském pokoji přelézali z křesla do postýlky a šli spát.