343. den - ST

Tož mám pocit, že jestli tu někdo je na hromadě, tak jsem to já. Dnes jsem radostně odevzdala děti do jeslí. Jeli jsme autem, tak jsem mohla vidět, jak moje ratolesti radostně vlétli mezi ostatní děti a už hopskali na skákacích zvířátkách (uff, ještě že jsme to nepořídili domů). Vůbec si mne nevšímali, úplně na mne zapomněli. Já jsem ještě vysvětlovala, co dětem je a není, majitelka jeslí kontrolovala medikaci; jsou opatrné, bo tam v pondělí měli jedno dítko s bronchitidou a odneslo to dalších pět dětí. Při odchodu jsem se ani nesnažila  na sebe upoutat pozornost, bo moje děti už o mně nevěděly.

V práci jsem bravurně zaparkovala a ... a tím jsem svůj veškerý elán vyčerpala. Celou dobu jsem byla strašně zaměstnaná, ale výsledek toho všeho byl nevalný. Měli jsem se večer sejít s Gosiou a Sebim, ale byla jsem tak unavená, že jsem vyzvedla děti a jela s nimi hned domů. A ještě že tak, bo ještě jsem ani neotevřela dveře od bytu a už to začalo .... děti řvaly a nedaly se ničím uklidnit, resp. když se mi je podařilo sklidnit, tak se za chvíli našel jiný důvod proč řvát. Lehla jsem si na postel a dělala mrtvého brouka, jen občas k nim natáhla ruce, zda by se neuklidnili u mne v náruči. Po hodně dlouhé době naštěstí zjistili, že maminčina náruč je to, co jim chybí. Pak se strašně nacpali na večeři, tak jsem přemýšlela, zda předtím neřvali hlady. Kdo ví?

Já se ale tomu jejich pláči nedivila, protože i mně se chtělo celý den plakat a utéct k mamince. Já už se tak strašně těším až v pátek přijedou. Jen se mi to trochu zkomplikovalo, bo na ČT a PÁ je tu summit, tzn. budou ještě větší zácpy a ještě větší zmatek než obvykle :-/ A to už dnes jsem do práce dojela "kličkovanou".
A moje maminka a její dvojčátko Jindra mají dnes narozeniny!