Tož to byl teda den !! Vstávali jsme tak nějak normálně. Já po ránu ještě prala, vytírala, vařila. Na oběd jsem se snažila dítka nacpat, abychom to na té Mikulášské zvládli. Jak na potvoru vůbec nechtěli jíst (možná taky proto, že jsem je včera chválila švagrové, že jedí moc pěkně). Do Českého centra jsme dorazili místo ve dvanáct až v jednu, ale zase jsme měli krásné parkovací místo před Stálým zastoupením ;-) Slůňata hned nastoupila jako destruktivní jednotka. Místo toho, abychom si upravili choreografii, jsme se Simonou museli pořád ty lumpy honit. Lidé přicházeli, zmatek rostl, nebylo slyšet vlastního slova a do toho přítomný kazeťák byl celkem vyšeptaný ;-) Na první písničky ještě šel, takže jsem občas zaslechla, že zpívám jinak rychle (a se mnou všechny děti), ale pak klekl zcela a bylo to jen na mně. Kdo ví, jak zpívám, ten se musí pousmát ... ale dětem se to líbilo. Ještě, že jsem to postavila na Motýlkovských písničkách a znala jsem díky tomu texty. Pak jsem to teda už ukončili, ale Mikuláš stále nepřicházel, tak jsem ho volali, skákali jsme, udělali nové Kolo, kolo mlýnské, zazpívali tři koledy a pak už konečně přišel.
Součástí Mikulášského večírku byla i prezentace "bruselské" České školy bez hranic. Do tohoto projektu jsem lákána, ale do toho mám ještě své Motýlky, ti se mi však možná rozpadnou, bo mezi koncem školičky a začátkem Motýlků jsou jen dvě hodiny. A v tu dobu se musí stihnout oběd. A spousta lidí už teď je nešťastná kvůli blbému načasování, bo kolem jedné valná většina dítek chodí spinkat. A mně se sice do projektu České školy chce, ale na druhou stranu se nechci příliš vázat (v Motýlcích jsem si vlastním pánem) a dělat případně jen back-up je strašně nevděčná práce. Jenže ... nakonec je už dost drzé, že se svým falešným zpěvem, naprostým ignorováním rytmu a svými dost neladnými pohyby mám kroužek tanečků. Co pak se školičkou, kde má být i výtvarno?? A co moje děti??
Tož ty mají dnes své poslední měsíčniny před dovršením 2 let. V poslední době je hrozně baví prát (rozuměj dívat se na peroucí pračku či sušící sušičku - no ještě, že máme tu s prosklenými dveřmi), hlavně proto, že dokázou slovně vyjádřít, co se to tam děje - "točí, točí". Jídlu dnes opravdu moc nedali, i když jsem se snažila zkusit to na všechny chuťové buňky. Jejich dnešní vztah k jídlu dokumentuje toto zátiší s jejich jídelním stolečkem ;-)
Na Mikuláše jsem si s sebou vzala foťák (s otisky Markétčiných prstíčků na objektivu) i kameru, ale nějak nebyla příležitost je použít. Moje první fotka vznikla až v půl šesté, kdy už všichni odešli a začalo se uklízet. Se Simonou jsme koukali na Slůňata a další dívenky - dcerky některého z organizátorů z Besedy. Všichni čtyři seděli na podiu, kde předtím byl Mikuláš s čerty a anděly, a každou chvíli si lehali a zase zpátky sedali. Všichni čtyři se u toho smáli, nám se to taky moc líbilo a Ondra se smál nejvíc a najednou ze Simony vypadlo: "Tý jo, vždyť on to leaduje!!" A bylo to tak, v těchto skopičinách je náš Ondra vždycky vůdce. A já tedy rychle běžela pro foťák, že to alespoň vyfotím, ale to už se změnilo zaměření Ondrovy pozornosti. Takže jsem je zachytila jenom takhle.
Ondra pak vyběhl, vyzývavě se zasmál a všechny tři holčičky utíkaly za ním. To jsem sice fotila taky, ale nějak jsme to s tou mou zrcadlovkou nezvládaly, všechny fotky jsou strašlivě máznuté. Tož sem alespoň dávám později bloumajícího Ondráška.
A Markétku, která právě ukořistila část papírového řetězu.
Pak jsem si všimla, že se Markétka dostala zpátky k pódiu a probírá se tam Mikulášskými čepicemi.
Čapka ji moc slušela, ale jen jedna ji nestačila. Nakonec si nasadila všechny tři.
Ondrášek mezitím chodil a zjišťoval, co by mohl kde "stopit".
No a na závěr jsem zachytila dvě velké kámošky; Markétku a Simonu.
Ty dvě si byly sympatické od začátku, ale na Mikulášské se do sebe úplně zamilovaly. Marktéku Simču dokonce upřednostňovala před maminkou. Jednou se tak ke mně rozběhla, ale v posledním okamžiku si to rozmyslela a skončila v Simončině náruči. Zkrátka velké kamarádky.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire