334. den - PO

V Belgii musíte být buď hodně flexibilní nebo v pohodě. V úterý jsem si byla objednat sušičku a v sobotu mi volali, že mi ji můžou v pondělí přivést. Domluvili jsem se, že nejdříve v půl páté, protože se dříve nedostanu z práce. Dnes ráno mi volali, že ve skladu nemají mnou objednanou sušičku Bosch, ale pouze Siemens, která je o 100 € dražší, ale že mi ji nechají za cenu té předchozí. Samozřejmě jsem na to kývla a pro jistotu jsem se ještě zeptala, kdy mi ji dovezou. Tož prý tak jak bylo dohodnuto, tj. nejdříve o půl páté. Byla jsem spokojená, že jsem to v sobotu pěkně francouzsky dojednala a teď mi to pán potvrdil ještě anglicky. Jenže ve dvě hodiny telefon a že prý za 10 minut budou se sušičkou na místě. Ani jsem nezkoušela smlouvat. Hned jsem vyrazila a panů jsem se jen optala, zda mi to náhodou neměli dovézt až v půl páté. Prý že sice jo, ale moje sušička už byla jediným nedodaným produktem ten den :o) Nu což, alespoň ji mám už doma.
Dnes má svátek Ondrášek. Už včera jsem přemýšlela, co mu dám jako dárek. Zvědavě jsem se dívala, co dostala Markétka, ale na blogu je akorát na její svátek díra. Nakonec jsem byla obdarována já. Z jeslí jsme šli pěšky, ale delší cestou, bo jsem šli s Bětkou a Nelinkou. Dítka šla celou dobu spořádaně bez sebemenších náznaků protestů. Na Ambiorix jsem je vypustila. Tož poskákali všechny lavičky po cestě a nakonec ještě zamířili na hřiště. Byla už tma a hřiště s oblázky bylo mokré a špinavé, ale když už má ten Ondra svátek .... Moc se jim tam líbilo. Markétku se tam pokoušel šikanovat nějaký starší chlapeček, ale než jsem já či jeho otec stihli zasáhnout, tak ho Markétka odstrčila a chlapečka to tak překvapilo, že se nechal :o)
Tož tady je ten dárek, co si Ondrášek sám nadělil. Sice foceno až v době, kdy už Ondra i Markétka dvě hodiny spali. Nicméně, když jsme tam byli, tak tam nebylo o moc víc světla :o)

Doma Ondra po mně pořád pochtíval, abych mu nakreslila auto ... s kreslením je to u mne jako se zpíváním a tancováním (že bych si otevřela ještě výtvarný kroužek ;-)), nicméně Ondráškovi nešlo odmítnout (i když jsem se snažila). Tak jsem mu nakonec k svátku nakreslila nespočet aut.

Všimněte si, jak už umí pěkně držet pastelku ...

Když už mi docházela inspirace a už jsem opravdu nevěděla, jak už nakreslit auto, tak jsem se v naději vrhla na noviny, že tam snad najdu nějakou celostránkovou inzerci ... no moc velké to nebylo, ale bylo tam jedno celé auto a zadní a přední část z dalších dvou a navíc tam bylo i letadlo.

Chtěla jsem udělat nějakou pěknou fotečku, ale dítka nepostála a nepostála. Tož jsem hodila alespoň naše oblíbené focení ve vaně.

A ještě jednou.

Jo a večer volal táta z Indie (resp. volala jsem mu já na indické číslo). Tož je tam moc spokojený, prý, ač se v podstatě ještě pořádně nevyspal, je už velmi odpočatý. Do postele zatím chodí až po půlnoci a ve čtyři vstává na první meditace. A prý je tam moc příjemně, žádné velké vedro. Jen ty opice, o kterých tvrdil, že by si s nimi mohly hrát naše děti, jsou prý hodně agresivní.

333. den - NE

Tož takhle to u nás vypadalo na večer, když jsem chtěla děti svléknout a dát do vany.

Podařilo se mi je postupně odchytnout a svléknout jim alespoň punčochy, aby si nanabili "čuňu".

Honili se především kolem stolu. Ondrášek ve vedoucí pozici a Markétka hned za ním.

Ale občas zrychlil a Markétce zdrhnul. Taky Markétka s sebou tahala spoustu věcí.

Ale nakonec jsem je dostihla a hodila do vany. I ve vaně je to bavilo a vůbec nechtěli ven. Nakonec jsem je přemluvila a v ložnici oblékala do spacího. Markétka si nechtěla nechat dát punčocháče ode mne, ale Ondrovi klidně nožku nastavila. Vypadali tak kouzelně, že jsem musela vyběhnout pro foťák.

Také dnešní ráno se mi nechtělo z postele. Jenže tentokrát i proto, že jsem se bála zjišťovat pravdu o laptopu. A taky že se nerozběhl. Tož jsem se rychle podívala, zda na nějaké flashce nezůstaly písničky z předchozích motýlků, abychom měli vůbec na co dnes po obědě tancovat. Naštěstí se jedna nesmazaná našla. K tomu jsem si říkala, že dáme ještě "per huba" koledy ... tož Motýlci nebyli špatní, ale už jsme zažili lepší dny. Výborní byli ale Markétka s Ondráškem. Sice moc nespolupracovali (stejně jako většina ostatních dětí), ale alespoň neprudili. Honili se po tělocvičně a byli naprosto spokojení. Jo a ačkoliv je to za rohem, jeli jsme autem. Usoudila sem, že vyjetí z garáže a zaparkování bude časově méně náročnější než oblékaní a svklékání děti. A navíc potřebuji trénovat.
Po návratu domů se mi podařilo po nějaké chvilce děti umluvit k odpolednímu spánku. Tak se bránili a nakonec spali dvě hodiny. A samozřejmě neodolala jsem a zkusila počítač ... ;-)
Tož jsem hned napsala tátovi, že to funguje. A on odepsal, že je to fajn a že už je v ashramu (Penukonda) a že dnes celý den prali, aby měli zítra v čem chodit, bo zítra to už začíná. Ale že je jich tam zatím málo, ale prvního by mělo přijet 250 dalších lidí.

332. den - SO

Tož dnes se mi nechtělo ani trochu vstávat. Je taky sobota, venku prší (nejsem náhodou v Belgii), tož si mohu trochu přispat. Ale měli bychom jít na nákupy. Co si asi tak obleču na toho Mikuláše? Vypadá to, že to bude celkem hogo-fogo akce a já budu přece jen také aktér. A i těm dětem bych měla koupit nějaké nové body a punčocháčky, bo to oblečení taky nějak tak lepíme. A Markétce tu zimní bundu. Proč mne ty děti nenechají spát, vždyť se pořádně nacpaly na snídani, tak si můžou chvíli hrát sami, ne?!? Slunko? Slunko! Venku svítí Sluníčko, děti honem!!! Ach ne ... tož přebalit; kdo tam rozlil to mléko? ... a Slunko je v háji.
Tak alespoň po oběd na ten nákup. V Shopping Woluve to po čtvrthodině hledání parkovacího místa vzdáváme. Mají to tu vymyšlené, je to celé elektronické, v uličkách se ukazuje, kde je volné místo, škoda že jich je maximálně 5 najednou a každé někdě jinde. Hele tohle auto už jsem potklali po šesté. Taky to vzdává a jede k východu. Tož někam jinam. Tady kousek do Evere ... proč nás ta navigace tahá na Zaventem, no tak je to zajížďka, ale možná to někdy využijeme jako rychlovku na letiště, a tady uzávěrka?? Děti, už jsme tady; aha vy spinkáte ... tož jsme se po dvou hodinách vrátili domů. Bez vystoupení z auta, zkrátka jen trénink jízdy po Bruselu.
Doma dítka prospinkaná, pojedla a pořádila. Pak se Ondra vrhnul k počítači. Má stůl s počítačem zakázaný. Možná proto tady dělá "jakoženic" a to "úesbéčko" drží v ruce naprostým nedopatřením.

Markétka zase jezdila po zádech po parketách. Je to teď opravdu strašně baví. I kvůli tomu stále váhám, zda sem koberec dáme. Ale zase kvůli sousedům. Naštěstí jsme se ještě nikdy ve výtahu nesetkali s někým, kdo by jel do osmičky. Takže naše sousedy ještě neznáme.

A doma nám teď hoří spousta svíček. Přece jen se blíží Vánoce.

Děti svíčky znají. Vždy křičí "svíčka, svíčka". A Ondra je hořící přenáší. Využívá každé mé nepozornosti. Markétka se koukala na svíčky u okna, Ondrášek byl zaneprázdněn něčím jiným, ale najednou tam byl a chňap. (Markétčin obličej, ale ruka sahající po svíčce je Ondráškova)

Ucuknul celkem rychle. Je to pro něj dostatečná zkušenost?
A pak jsme si povídali s Moni, babičkou, Andrejkou a Jirkou a najednou nic. Laptop zatuhnul a nereagoval na nic. Nešel nijak vypnout. Nakonec jsem mu vyndala baterku, nechala ho odpočinout a znovu zapnula a nic. Stejně tak za další dvě hodiny. Zpráva tátovi, který doporučil počkat do rána. Laptop mi zamrznul už před čtrnácti dny. Tenkrát jsem kvůli tomu strašně vyváděla. Hystericky jsem volala Martinovi, ať s tím okamžitě něco udělá. Dneska ne. Doufala jsem, že se třeba ráno rozběhne. A když ne, tak ne. Vždyť se vlastně vůbec nic neděje.
A než jsem šla spát, tak jsem si ještě "cvakla" pohled z okna. I když tato fotka už vlastně patří do neděle.

(Nojo, se stativem by to bylo lepší ;-))

331. den - PÁ

Včera jsem si šla lehnout hned potom, co jsem uložila děti. I tak jsem nemohla usnout. Ale ono se to tělo nakonec unaví a člověk usne. A dříve než v pět ráno, jako když jde spát o půlnoci. Ale i tak se mi nevstávalo nejlépe.
Protože dítka včera po cestě z jeslí strašně řádila v golfkách (stály tam, skákaly a kdyby si nás náhodou nikdo nechtěl všimnout, tak pro jistotu ještě střídavě ječely a vydávaly jiné skřeky - zkrátka energie, která musí ven), tak jsem se rozhodla jít dnes do jeslí pěšky. Při cestě výtahem dolů se děti těšily na auto. Zdá se, že si už zvykly, že ho tu máme. Trochu je zklamalo, že jsme auto minuli, tož jsem jim to vylepšila autobusem. Ještě, že tak, během noci napršelo a do jeslí jsme od zastávky doslova doskákali přes kaluže. Říkala jsem si, že bude-li pršet odpoledne, tak se stavím pro auto. Jenže, když jsem vycházela z práce, tak nepršelo a pršet začalo, až když jsem vystupovala před jeslema. Přesto jsme šli domů pěšky (ono to je stejně docela kus na zastávku a tam pak čekat na autobus ...), zpívali jsme si u toho a děti to poprvé ušly bez protestů. Lidé se zastavovali a dívali se na nás. Byli jsme totiž strašně mokří a hlasití. A dětem se venku v dešti tak zalíbilo, že se jim ani domů nechtělo.
Doma jsem je chtěla hned strčit do vany, aby se zahřáli. Ale byli tak plní energie, že akceptovali jen teplé mléko a museli začít řádit. Vyhladovělo jim, tož přišla na řadu večere.

A potom konečně ta vana, společná ukolébavka, pusinka a postýlka. A na mne ta dnešní procházka působila jak balzám. Bylo to tak obyčejně pěkné :-)

Dnes jsem dostala email, ve kterém se mne jedna maminka ptala, zda nezměním termín Motýlků. To ale není v mé moci, jsem závislá na poskytnutém čase v tělocvičně. V neděli dopoledne bude totiž probíhat "Česká škola bez hranic", které prý dají přednost. Tož vida, máme tu konkurenci!!  Sama se na ni moc těším, bo tam chci přihlásit i svá dítka. Ale doufám, že mi na brzko odpolední Motýlky bude pořád někdo chodit.

330. den - ČT

Tatínek už je v Bangalore a shání obleček do ashramu, tzv. punjabi. Kalhoty sehnal, ale žádný kabátek mu není,  bo žádný nezapne přes prsa :o)

Tož když jsem se včera chlubila, jak jsem respektem k dítěti dosáhla toho, že dítě respektovalo mne. Dnes nám to společně vůbec nešlo.

Humorná historka z práce: Tak si katalogizuji knihy a najednou mi zvoní mobil. A hned bez pozdravu se česky ozve: "Jste to vy, s kterou jsem před chvílí mluvila o těch knížkách?" Absolutně nechápu. Nevím, co odpovědět. Jasně, že jsem to nebyla já, s kým mluvila, ale na druhou stranu jsem jediná Češka v knihovně. Tak opatrně odpovídám, že nevím (chytré, že!), ale nejspíše ne (ještě chytřejší!) a o jaké knížky že se to jedná.

Hlas: "No o české, o jaké jiné asi!?!?"
Já: "A vy si je chcete půjčit?"
Hlas: "Proč bych si je asi půjčovala, když je chci darovat".
Já: "Promiňte, já jsem zrovna v Belgii, v Bruselu, jste si jistá, že voláte správné číslo? A jak jste se vlastně dostala k mému soukromému číslu?"
Hlas: "No našla jsem ho na webu."

A mně docházela řeč. Tam přece není na nikoho jeho soukromý telefon. Tož jsme se ještě notnou chvíli bavili a nakonec jsme zjistili, že paní volala do českého spolku Beseda, kterému chtěla darovat českou beletrii, ale přehlédla se a vytočila moje číslo, které bylo uvedeno u inzerce mého tanečního kroužku. A paní bydlí v Antwerpách a já čirou náhodou pracuji v knihovně.

329. den - ST

Dnešní noc jsem takřka nespala. Říkala jsem si, že je to asi kvůli Martinovi. Nebyla jsem k němu v posledních dnech milá, protože mi to jeho rozhodnutí odjet do Indie přišlo nespravedlivé. Já jsem mu v podstatě už odpustila, jen jsem mu to nechtěla ukázat. A si nejsem jistá, jak budu reagovat na Štědrý den, když budou děti hledat dárky pod stromečkem a nebude u toho jejich táta, protože ten se rozhodl být někde jinde. Nespala jsem a myslela na něho. Ráno bylo pak neskutečně krásné. Po třech dnech právého bruselského počasí (tzn. takřka nepřetržitého pršení) konečně vysvitlo Sluníčko.
Krátce po jedenácté mi volal Martin už z Ruzyně. Čekal na letadlo. Byla jsem k němu sice milá, ale zdaleka ne až tak, jak jsem chtěla být. A pak jsem se dočetla o tom, co se stalo včera. O jedné strašlivé životní nespravedlnosti, o tom, jak jedna rodina přišla o tatínka. Poté, co jsem zvládla příval slz, jsem volala Martinovi. Ne proto, že bych o něj měla strach, ale proto, abych konečně vyjádřila, jak moc ho máme rádi, jak moc ho potřebujeme, a že jsem na něj byla protivná právě proto.
Myslím na Diny a její rodinu, na to, jak budou muset zvládnout to, co už je nad lidské síly. Ale vím, že ona to zvládne. A my ostatní ji můžeme alespoň trošku podpořit přes Zrnka.
A já tu mám pro Diny a ostatní to ranní Sluníčko nad bruselským "Manhattenem".

A mně se dnes po ránu povedlo převést do praxe ono "respektovat a být respektován". Ondra se samozřejmě posr.., když už jsme byli u výtahu. Takže zpátky domů, vysvléct, umýt a zase obléci. Jenže ... náš Ondra ... začal lítat jak "šus" a za žádnou cenu se nechtěl nechat obléci. Tož už jsem na něj chtěla začít řvát, ale něco se ve mně hnulo a tak jsem začala nabízet "volby". Pravda, zabral až na čepici. A taky ji měl na hlavě ještě dříve, než jsem mu stihla dát čistou plínku, ale po čepici to potom šlo kontinuálně přes kalhoty, boty až k bundě.
A moje maminka maminka zvládla zkoušku a získala tak certifikát o úspěšném absolvování kurzu "PC pro začátečníky".
A nakonec budu spolupracovat na Mikulášské pořádané Besedou.
A v jedenáct večer se ozval táta z mezipřistání v Dubaji.

328. den - ÚT

Takže žádný rajčato-cibulový salát se nekonal. Místo toho se jedly sušenky a zapíjely se pomerančovou šťávou a místo židliček byly autosedačky. Dnes jsme totiž jeli do MediaMarkt objednat sušičku. Vybrali jsme si celkem drahou, ale energetické třídy A a se všemi vymoženostmi. A čekalo nás příjemné překvapení. Protože jsme si vybrali ekologický výrobek, dostaneme 140 € zpátky. Takže mne to vyjde ještě levněji, než jsem si myslela. Jen tak dál! Začínám uvažovat ještě o koupi myčky nádobí!
Nakupovat jsme byli se Sebim. A ještě že tak. Bo i tak jsme děti honili po celé prodejní ploše. Naštěstí lezli jen po kartónovém Santa Klausovi, i když i na pračky, sušičky a myčky se snažili vyšplhat. Myslím, že vnější pozorovatelé nechápali, co to mám za nevychované spratky. Když oni jsou tak temperamentní ;-)
Jízda v bruselské dopravní špičce pro mně rozhodně nebyla potěšením. Dětem se to celkem líbilo (neviděly, jak jsem parkovala před jeslemi ;-)), ale na konci našeho výletu byly z auta víc nervní než já.
Doma jsme rychle vypili mlíčko, umyli se a honem do postýlek ... tedy to bylo jen přání maminky. Dítka spustila svůj oblíbený kolotoč "kakat, bíčo (mlíčko), kakat", ale tentokrát jsem se naštvala a nepřístoupila na to. Uložila jsem je do postýlek, zhasla a dalších 10 minut poslouchala, jak nářkem protestují. Nakonec samozřejmě usnuli.

Co se dítkam nepodařilo v obchodě, o to se začala pokoušet doma. Pračku nakonec dnes nesdolala (včera nebo předevčírem však už ano).