263. den - NE

Tak jsem do jedné dřepěla u počítače, abych dodělala a celkově zrenovovala blog. Když jsem zpětně hodnotila fotky, tak musím říci, že bylo strašně dobře, že jsem nakonec ty děti ostříhala. Ač to není mistrovské kadeřnické dílo, v každém případě to byla pozitivní změna. Noc jsem strávila s Markétkou v posteli. Strašlivě kašlala. Spánek s ní je sice na půl oka, ale mnohem lepší než s Ondrou. Ondra s sebou totiž neuvěřitelně mele, pořád testuje prostor kolem sebe, zatímco Marky spí klidně. Nicméně po ránu Marky vypadá naprosto zdravě. Přes noc jsem se hroutila z toho, jak zvládneme její nemoc, naštěstí po ránu po nemoci ani památka. Ale to je u naší dcerky vcelku běžné :o)
Tož já byla do jedenácti v noční košili a děti měly volnost až na pár mých intervencí. Potom jsem se teda převlékla a rozhodla se zrušit ten kaštanový les doma. Dětem jsem kromě kaštanů zabavila také míčky a bazének a všemožné kostky. Nechala jsem jim stavebnice a zastrkávadla tvarů a osttní věci. Třeba tu alespoň dnes bude trošku pořádek.
Oběd byl jednoduchý - hotové tortelliny, které stačilo povařit jen jednu minutu. Ondrovi moc chutnaly, Marky vůbec. Říkala jsem ji sice, že to jíst nemusí a že jí dám chleba, ale Marky se rozhodla překonat. Jen si teda nepřidala a po posledním soustě prskala a čistila si jazyk. Že by byli tak vycvičení z jesliček? Jestli ano, tak to platí jen pro vařená jídla, protože studenou stravu by mi nejdříve "omlátili o hlavu" a když by nebylo nic jiného, tak by to nakonec snědli. No a ve 12:45 hurá do postýlek. Dala jsem jim tam hodně čtiva, tak doufám, že to vyjde :o))
Povídali si celou půlhodinu, ale pak oba usnuli. Markétka kašlala, tak jsem si ji chtěla vzít, že ji event. uspím v náruči, ale taky spala. Tož jsem ji nebudila. Marky se probudila po hodině a Ondráš po dvou a půl. Markétka se skoro na celou tu dobu zabavila sama, takže já jsem mohla odpočívat. Děkuji Marky. Ondrášek se probudil, dali jsme svačinku, poblbli doma a v pět jsme vystartovali ven. Prošli jsme se, trénovali jsme samostatné chození po chodiníku a čekání před silnicí, kterou jsme pak přešli společně, dítka držící se kočárku. A v šest jsme šli na cvičení malých českých dětí. Bylo to báječné. Byli jsme nejmladší, ale kolektivního programu jsme se dobře zúčastnili. Párkrát dítka sice odběhla, ale vcelku jsme spolupracovali. Moc se nám to líbilo, příště jdeme zase.
Markétka své jméno vyslovuje jako "Titita", Ondrášek na ni ode dneško volá "Markéto" s takovým polknutým "r" a krásně dlouhým "é". Nádhera, že :o) Když jsme pak v tělocvičně měli volný program a jedno z mých dítek objevilo dobrou zábavu a to druhé tam zrovna nebylo, tak na sebe přes celý sál křičeli "Ondro, Markéto, pojď". Na závěr oba dva lezli po žebřinách a nedali se zastavit. Vzbudili zasloužilý obdiv ostatíních rodičů. Zvláště Ondrášek byl jak opička a odmítal se pustit, když hrozilo, že opustí výšku, ve které jsem ho byla schopna ještě jistit. A byl tam také jejich kamarád z jesliček, který ale teď už chodí do školky. A bylo vidět, že se spolu znají, často běhali spolu.

Ondra zdrhnul z nočníku, Markétka od snídaně :o)

A takhle snídáme.

Oba pijí jen ze žlutého hrnečku a my máme zatím jen jeden.

Ondra si dnes hrál hlavně s krabicí od plínek. Dvě společně s Markétkou totálně zničili.

Oni se nakonec opravdu mají rádi :o)

262. den - SO

Tak dnes jsem se rozhodla konečně opravdu pracovat na blogu. Dodat fotky a dopsat, co se dá.

Tak a toto je jediná fotečka z dneška. Rozmazaný Ondrášek těsně předtím, než jsem ho oblékla do pyžama a dala spát :o))

Dnes jsme se probudili do krásného slunečného dne. Ač já byla hodně unavená, přesto jsme vystartovali včas do města na nákupy. Původně jsme chtěli jet do Cory, ale autobus nám ujel, tož jsme jeli do centra. A byli jsme tam mezi prvními. Vybrala jsem Markétce svetýrek a zimní bundu, ale nakonec nekoupila, bo jsem nevybrala čepici, šálu a rukavice. Takové pěkné a levné jako v Coře nikde neměli. Alespoň jsme koupili spoustu ovoce a utíkali domů na oběd. Krátce po dvanácté jsme byli nachystaní do hajan. Resp. byli jsme po jídle. Dítka se uvolila spát u mne v posteli, když jim to ale do jedné nešlo, protože vždy jeden z nich vymyslel nějakou zábavu, odnesla jsem je do jejich postýlek. Asi dvě minuty hlasitě protestovali, ale pak .... se začali výborně bavit. Kolem druhé se začalo ozývat "kakat", "kakat" a já to jejich spaní vzdala. Byla jsem strašně unavená a vyčerpaná, tož ač byl vskutku neuvěřitelně krásný den,  ven jsme nešli. Ondra kolem páté usnul u svačiny. Hlava mu spadla do talíře. Když jsem ho nesla do postele, tak se pokusil  o obranu, ale ve vteřině znovu usnul :o)) Večer jsme si udělali radost a po Skype pokecali s Oderskými. Oba z toho měli velkou radost, zvláště Ondrášek, který tu skákal výskal a střídavě volala babí, dědo, teta, Jíro, Honza :o))

261. den - PÁ

Krátce po páté mne probudily dva hlásky dožadující se nočníku. Oba si na něj sedli, ale hned se začali dožadovat mlíčka. Tož toto jim trpět nehodlám. Snídaně se dříve než v sedm nepodává. A zpátky do postýlky. Protesty byly strašně hlasité, až jsem měla strach ze sousedů, ale nakonec netrvaly ani pět minut. Vstávali až skoro o půl osmé ve výborné náladě. Rovněž dnes jsme příchod do jeslí zvládly bez slzičky. Opět s velkým přemáháním, ale už to nebylo tak úporné.

Takhle snídal dneska Ondrášek.

A takhle Markétka.

V práci teď fakt makám. A odpoledne jsem měla francouzštinu. Mám ji dvakrát týdně v pondělí a v pátek, což je snad úplně nejpitomější kombinace. Zatímco první hodina byla v pohodě, teď jsem zjístila, že to s tou gramatikou bude ještě veselé. Potřebovala bych si k tomu sednout, ale většinou jsem tak utahaná, že si jdu jen na blog postěžovat (a ani fotky sem nedávám) a honem spát. Stejně to pokaždé je až kolem půlnoci.
Odpoledne bylo krásně. Na večer jsme byli pozvaní na Hermanovu narozeninovou party, ale nemohla jsem nezůstat chvílí s dítky venku. Místo kaštanů jsme sbírali šišky na Ambiorix. Doma nám příprava na odchod nakonec tvala nesnesitelně dlouho. Vyšli jsme až v sedm. A náš autobus měl úzké dveře, takže jsem s ním nemohli jet. A já místo toho, abych šla pěšky, nasedla na jiný autobus, který jen na Montgomery. Tam jsme čekali na tramvaj. Samozřejmě, že první měla úzké dveře (tyto bruselské šaliny se fakt musí vidět, máte-li trochu širší zadek, nenastoupíte, což pak potom s dvojčecím kočárkem), druhou jsme jeli na Meiser a čekali na další, která měla opět ty blbé dveře. Tož jsme šli pěšky. A já se netrefila na Rogier, ale šli jsme po Chaussé de Louvain, takže jsme si nakonec trošku zašli. Cesta nám trvala hodinu a nachodili jsem toho mnohem víc, než kdybychom šli pěšky. Byla bych se na to vykašlala, ale slíbila jsem to Hermanům i Gosiakům a navíc také dětem. Pobyli jsme tam asi 40 minut, děti snědly, co mohly, a honem šli domů. Autobus měl zpoždění, tak jsme šli pěšky. Doma jsme byli asi za 20 minut. Trošku rozdíl proti naší cestě tam :o)) Dítka už byla unavená, takže rychle přebalit, opláchnout a spát. Jenže .. Jenže Markétka chtěla kakat. Chvíli tam seděla, k ničemu to nevedlo, tak jsem ji násilím přes její hlasité protesty (a bohužel také s plácnutím přes holý zadek) oblékla. Notnou chvíli trvalo, než se uklidnila. Měla jsem výčitky, protože už byla moc unavená. Ale nakonec se uklidnila, já se ji omluvila, daly jsme si pusu a Markétka zase, že "kakat". Tož jsem ji vysvlékla, posadila na hrnec, a samozřejmě Ondrášek se ozval, že on taky "kakat". Samozřejmě ani jeden nic. Markéta nechtěla obléci, Ondra taky ne. Tak jsem si řekla, že teda nepůjdou spát, dokud tam nic nebude. Svlékla jsem se lehla do postele a najednou Ondra chtěl ke mně. Nepustila jsem ho, musel zpátky na nočník. Nakonec se mu podařilo vymočit, tak byl oblečen a uložen vedle mne. Šťastný. Jenže v tuto chvíli Markétka chtěla taky. V hrnci ale nebyly žádné výsledky, tak jsem ji nechtěla pustit. Nakonec jsem se nad ní smilovala, ale vysvětlila jsem ji, že už se jí to zneužívání slova "kakat" a sezení na hrnci nebude dařit. Teď si každé "kakat" opravdu odsedí až do výsledku. Jojo, hezky se mne naučila ovládat.

Ale nakonec dítka šťasně usnula v mámině posteli a na mámině polštáři.

No a málem bych zapomněla. Ondrášek paní, která nám držela dveře při vstupu do domu, řekl: "Merci." a "Au revoir" ... to je poprvé, co jsem slyšela některé ze svých dětí mluvit francouzsky.

260. den - ČT

Tak dnes musím začít psát hned po ránu. Sluníčka sice vstávala už o půl sedmé a během noci se několikrát vzbudila, ale den začal moc pěkně. Oba sice měli náběh zase začít řvát "míčko, míčko", ale nakonec jsme se dohodli, že počkají v teple maminčiny postele a maminka zatím udělá mlíčko. Celé ráno bylo v poklidu, do jeslí jsme s sebou vzali míč a kyblíčky, abychom si odpoledne mohli hned zajít zakopat a taky nasbírat nějaké kaštany. Dokonce i příchod do jeslí byl pohodový. Ondrášek vyskočil z kočárku a kráčel sám ke dveřím. S Markétkou jsem ještě pohovořila o našem odpoledním programu, poprosila ji, aby odpoledne v jesličkách spinkala a donesla ji v náruči ke dveřím. Neplakala, jen byla strašlivě smutná a měla skleněná očička od slziček. Hrozně mne to dojalo.

Markétka trůnící po ránu.

A Ondrášek samozřejmě taky.

Odpoledne jsme šli společně s Bětkou a Nelou do Cinquantainaire. K míči a kaštanům přibyl další program a to koně. Byli to policejní koně a zřejmě koňská jízda byla další ze složek k ochraně státníků, kteří se sjeli do BXL na summit. Milena nám kvůli tomu volala, bo viděla z okna kanceláře, že se tam často zastavují maminky s dětma. V parku Ondrášek ze začátku kopal do míče, ale Markétku hned chytly kaštany. Chodila pod stromy jak houbař a plnila svůj kyblíček. Byla tím tak zaujmuta, že jsme ji od toho nemohli odtrhnout. Nakonec jsem ji v náruči přenesla. Kyblíček měla úplně plný, ale chtěla si ho nést sama. Byl pro ní strašně těžký a ona měla co dělat, aby ho, celá zkřivená, unesla. Koně slavili úspěch. Děti ržály (koně nikoliv), křičely, zpívaly i tančily. Nicméně po chvíli se Markétka vrátila ke kaštanům. Celý kyblík vysypala, čímž mne dost překvapila. Ale i potěšila. Doma máme totiž kaštanů už opravdu mnoho. Každý večer chodím po celém bytě a sbírám je. Ráno se snažím krabici s kaštany uklidit někam vysoko, aby na ni dítka nedosáhla, nicméně Ondrášek vždy vymyslí způsob, jak se k nim dostat. Když pak převrhne krabici, to je hotové zemětřesení. Myslím, že naši sousedé nepotřebují budík :o))

Večerní trůnící Markétka.

A zírající Ondrášek.

259. den - ST

Tak dneska má svátek moje maminka. Nicméně den nezačal zrovna povzbudivě. Děti se probudily a začaly řvát a nepřestaly, dokud jsem se nedostali ven na vzduch. Nicméně kvůli jejich řvaní jsme měli zpoždění. Příště, jak budou bez důvodně řvát, tak jim udělám mléko, rychle je obleču a nebudu se na nic ohlížet a vypadneme ven. Když jsem je předávala do jeslí, ani jsem jim nezamávala. Včera, když jsem po nich řvala, tak ze mne vypadávaly i hrubé výrazy. Můj slovník byl vždy těmito slovy obohacen, ale od té doby, co se dítka narodila, si dávám bacha. Celý den jsem přemýšlela, proč to takto nezvládám, a asi mne ten náš taťka rozhodil víc, než jsem si doposud připouštěla. Chjo.
Dala jsem si předsevzetí, že dnes uteču z práce dříve, abych si prcky vyzvedla co nejdříve. Měla jsem z toho pěkné nervy. Říkala jsem si, že v každém případě musím náš vzájemný vztah napravit. Přece nemůžeme trávit tu chvilku společně stráveného času tím, že po sobě budeme vzájemně řvát. Cestou jsem jim v pekárně koupila croissanty a sandwiche (slabounce nasládlá měkká houska, do něčeho podobného vkládá McDonald své hamburgery. Divoce jsme se vítali a pečivo opravdu ocenili. Byla to dobrá změna za ty vafle, perníky a sušenky. Proběhli jsem se po Ambiorix, podívali se na vodotrysk, posbírali a pak zase rozházeli šišky a vběhli na nově opravené hřiště. Tam se to dětem hodně líbilo. Jen nás tam obtěžovala nějaká dvě asijská děvčátka. Pořád se snažila mé děti nosit, vodit někam za ruku a nějak je usměrňovat. Několikrát jsem jim (francouzsky) vysvětlila, že si to nepřeji a že to není dětem příjemné, ale vůbec to nepomáhalo. Ta mladší mi pak vysvětlila, že se musí o Ondráška starat, protože si háže kamínky za bundu a do kalhot. Tak jsem ji řekla, že když se mu to líbí, tak ať to dělá, že jemu to nevadí a mně taky ne. A ona zase, že to by se dělat nemělo. Neměla jsem šanci svoje Sluníčka uchránit. Ve chvíli, kdy jsem se věnovala jednomu na průlezkách, dívenky obtěžovaly druhého. Prcci sice neřvali, ale holky pořád odháněli, vytrhávali se jim z ruk apod. Nakonec jsem sbalila děti a šli jsme dom. Nebyla jsem schopna vysledovat jejich matku, ale jestli to dívenky zkusí ještě jednou, tak si ji najdu a trochu si ji podám. I když s mou francouzštinou to bude asi humorné.
No a kamínky měly moje děti opravdu všude :o( Jen co to tu dopíšu, jdu je posbírat. A taky poházené kaštany, dílky z dřevěného puzzle ... ten nepořádek mi úplně bere sílu a pokaždé se musím dlouho přesvědčovat, než to začnu uklízet.
Dítka odpoledne předvedla scénu jen jednou, když jsem jim slíbila mlíčko (sama jsem jim to navrhla) a oni se ho okamžitě začali dožadovat, plakat a řvát. Jenže takhle jsem si je rozmazlila sama. Teď jen přemýšlím, jak z toho ven. No uvidíme. Byla to však jen jedna nepříjemná desetiminutovka, ze které se dalších deset minut dostávali. Ale jinak náš společný večer dopadl k spokojenosti všech a dítka bez protestů šla do postýlek.

Jeden potrétek Markétky ve vaně.

Dítka svorně sedící vedle sebe ve vaně.

Tou čepicí mne Marky opravdu rozesmála.

258. den - ÚT

Tak včera se ten den výrazně nevyvedl. Dnes to vypadalo slibně. Během dne jsem stihla rozeslat maily o pokračování Motýlků, zkontaktovat cvičitelku a dokonce objednat děti na oční k slovensky mluvící lékařce. Byli jsme na obědě se Sebastianem, příjemně "zkecli". Do jeslí jsem s sebou vzala míč, co děda získal tady na Grand Place. A ... Markétka odpoledne nespala. Když jsme vycházeli z jeslí, tak ještě byli oba ok, dokonce majitelka jeslí říkala, že to jsou strašně prímové a chytré děti a že s nimi nejsou absolutně žádné problémy. Vyšli jsme z jeslí, já rychle strčila dětem něco k jídlu a ... Ondrášek to odhodil na zem a začal řvát. Nic jiného nebylo, takže měl smůlu. Markétka chtěla napít, Ondrášek ukořistil lahvičku, chvíli ji držel a ve vhodný okamžik ji na přechodě vrazil pod projíždějící auto. Došli jsme na Ambiorix, pustila jsem děti, Ondra si hned ukořistil balón, kopal do něj, ale balón chtěla i Markétka. Neměla absolutně šanci, tak řvala. Trošku jsem ji pomohla, aby se zapojila do hry, ale ona jen chtěla, aby ten míč neměl Ondra. Uklidnilo ji až jídlo doma. No a pak rychle vana, která jen málokdy zklame :o)) Pak nahaté hraní na manželské nafukovačce, telefonát s tátou a opět řvaní, takže rychlý přesun do postelýlek a řev v postýlkách. Nic moc, ale fakt nějak nezvládám.

Tak tohle byla poslední fotka, která se na foťák vlezla. Pak už byla karta "full". Tož asi dobře, že to přišlo, bo jinak bych fotila leta a žádnou fotku nestáhla :o))

A tady už je první fotka na vyprázdněné kartě. Tedy není první, ale jediná, která se dá použít na veřejně přístupný web. S tím kyblíčkem dítka blbla skutečně dlouho :o))

257. den - PO

Tož dneska jsem usnula v práci na záchodě, Ondrášek odpoledne zkoušel moje nervy a Markétka si pochutnávala na pop-cornu, který se vysypal do její loužičky. Je třeba ještě něco dodat?

Tak tady je náš pop-corn.

Vana, ta nás rozesmála.

Protože vana, ta nás zkrátka baví :o))

Jo a taky jsem dnes byla pořádně vystresovaná ze začátku mého kurzu francouzštiny. Jsem už v hodně pokročilých a vůbec se tak necítím. Nějak jsem během dvou let vše zapomněla a teď nemám nejmenší náladu se po nocích věnovat studiu. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem v podstatě celé dvě hodiny pusu nezavřela :o) Prostě jsem se z toho stresu vymluvila. A francouzsky, samozřejmě :o))

A taky jedna jobovka. Poté, co jsem dala děti spát (a poté, co si po Skype videotelefonavali s tátou), během uklízení, prání a přípravy na další den přišly myšlenky. Léto jsme měli špatné - v červnu jsem ztrávila 14 dnů v BXL bez dětí a potom v srpnu další 3 týdny. Děti byly u prarodičů, nejprve krátce v Pardubicích a pak dlouho v Odrách. Táta se za nimi občas přijel podívat. Teď byl s námi 14 dní v BXL, pak odjel do Čech, a vrátit se chystá až po měsící. Přesto ho napadlo, že by na Vánoce na měsíc kamsi odjel. Bez dětí, beze mne. Kruci, to se mi nelíbí!