117. den - pondělí 27. dubna

Tož snad už to bude lepší. Začala jsem řešit očkování, s výběrem apartmánu to taky nevypadá tak zle, zkrátka cítím, že se to lepší :o)) Dal mi ten duben ale zabrat!! Tolik událostí!! A tolik emocí ... Ještě, že máme teď s Martinem tak nádherné období.
Venku vichr jako hrom, tož jsme vyjeli jen pro pochutiny. Oběd jsem vařila dlouho a moc mi nechutnal, zato dětem jo a to je hlavní. Odpolední spaní nestálo za nic. Ještě, že se kolem čtvrté objevil doma táta a my vyjeli do Zlína. A po návratu ze Zlína proběhnutí po zahrádce a večere stylem ujídání krajíců chleba tátovi.
Tož tu jsem si zachytila svého manžela. Myslím, že tento postoj je pro něj dost typický :o))

Ondrášek ... a už zase brebentí. Celý duben je strašně ukecaný. Už říká: máma, táta, papa, papat (hodně důležité slovo), auto, bota, boty, autičko, kartáček. A umí napodobit lva, psa, slepičku (takže skoro řekne vlastní příjmení :o)), kravičku, žábu, kačenku a rybičku.

Dneska je to tu samý Ondrášek, bo snímky nejsou tak rozmazané jako obvykle. Ondrášek totiž narozdíl od Markétky nepostojí na focení a nepostojí. Neustále je v pohybu a neustále shání svoje auto. V Pardubicích jsme jim koupili Trabanty na setrvačník a ty jsou teď jejich nejoblíbenějším hračkami.
A ještě jednou Ondrášek. Většinou se s Markétkou perou o kočárek, ale Ondra se velmi brzo kočárku nabaží a zase touží po svém autu. A když vidí "naše" auto, tak křičí "auto, táta, auto".
Ondrášek v pohybu.
A konečně také Markétka. Jenže ta má spoustu povedených fotek. Zvláště na portréty se umí postavit. Dnes mi ale moc pozornosti nevěnovala.
Markétka pořád ještě nerozdává pusy na potkání, ale mámě a tátovi sem tam nějakou tu pusu dá. A taky Ondrovi!
Tož toto je má rodina !! A chlapi večeří :o)
Markétka teď má nějaké urputné období. Před spánkem vždycky strašně dlouho křičí. Spala by, ale jen s mámou nebo tátou dohromady. A taky Ondrášek je neklidný. Přemýšlím, že zkusím dát děti na spaní do jedné postýlky.