No ale zpátky k běžkařskému výletu. Na neděli byl určen výstup na Kralický Sněžník. Už večer o tomto výstupu vedoucí zájezdu hovořili jako o téměř nadlidském výkonu, takže jsem měla ráno pěkně blbou náladu; neumřela jsem včera, potká mne to dnes :o( Dokonce doporučovali jít to pěšky bez běžek. Navíc ráno chumelilo jak o život ... Nicméně polovinu cesty tvořila široká "dálnice", pak tam byl jeden nepříjemný přechod po ledových plotnách, nechráněný, chumelilo a vítr fučel tak, že se nedalo ani dívat dopředu. Bylo to přibližně v polovině a já jsem se rozhodla to vzdát. Tož jsem sešla asi půl kilometru, ale potkávala další, kteří se mým líčením nedali odradit, až jsem se rozhdla, že půjdu taky. Ale v polovině toho půlkilometru mě to přešlo a zase jsem šla dolů. No a nakonec jsem se vydala vzhůru. Svou partičku jsem potkala pod vrcholem v závětří. K vrcholu nakonec úplně nevystoupili, skončili na prameni Moravy. Tož jsem je požádala, ať na mne počkají, že si jen vyběhnu ke Slůňěti. Opět ledové plotny, chybějící závětří, tzn. sníh střílený do očí ... tak jsem skončila jen u základů vyhořele chaty. Teprve dole jsem se dozvěděla, že Slůně bylo už jen pár metrů od těchto základů :o)) Dolů to byl sešup, až do poloviny jsem jela první, bo neumím brzdit, tož abych nesejmula nikoho před sebou :o)) No a na oné dálnici už mi to jelo pomalu, holt šupinaté běžky :o))
Do odjezdu autobusu zbývala hromada času, tož jsme opět zaparkovali na Návrší. Zdenička nám při obědě prozdradila, jak se vnutila do snímku nahoře u Slůněte, aby byl zdokumentován její výstup. Fotečka je to tak krásná, že bych ji tu chtěla mít. Tož doufejme.
Zatím tu mám jen Elišku, která od hostů žebrá jen maso, ničím jiným si ji neuplatite :o))
V půl čtvrté jsme sjeli do Stříbrnice a pak hurá domů. Já měla před sebou ještě cestu autem v chumelenici (se mi trochu rozjížděla středová čára a krajnice) a pak děťátka s tatínkem. Slůňátka už spala, ale prsa jsem jim ještě dala :o))
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire