318. den - SO

Tož dnes jsme se po ránu vypravili na nákupy; nejdříve do Ikea, kam jsme dorazili akorát v poledne (ranní nákupy), takže jsme nejprve poobědvali a pak toho zase až tak moc nekoupili. Hlavně světlo do vstupní chodby a do ložnice. Cestou zpět jsme proběhli pár obchodů s koberci a nakonec našli pěkný koberec k dětem do pokoje. Ač ho byla čtyřmetrová role, zvládli jsme ho naložit do našeho auta. Průšvih ale byl, že jsem museli probudit nádherně spící děti. Ale koberec už máme a podařilo se nám ho rovnou přemístit z garáže nahoru do bytu. A obě děti ho hned zkoušely. Na pozadí je vidět také Martinův crosstrainer, který byl schopný přesunout do BXL společně s jídelním stolem a pračkou.

Dopravili jsme koberec domů, nakrmili dítka a vyrazili na nákup - tentokrát potravin. Tož tentokrát si děti moc neužily, bo to byl celonakupovcí den.

Večer Sluníčka dováděla s tatínkem. Moc si ho užívali.

Skoro ani spát jít nechtěli.

A poté, co jsme uložili dítka k spánku, jsme si s Martinem dopřáli večeři, kterou mu slibuji od svého prvního nastěhování se do Bruselu: slávky vařené v bílém víně. Pro Martina to bylo skutečně poprvé, ale moc si to užil.

317. den - PÁ

Poslední informace ze včerejška mi poněkud zmrazila úsměv. Nějak pořád jsem se zdráhala uvěřit, že táta opravdu na Vánoce a Nový rok nebude s dětmi. No a teď už je to jasné, bo už má koupenou letenku. Odlétá už za necelých čtrnáct dnů a vrací se v předvečer druhých narozenin našich dětí. Skvělé :o/
Ráno se dítka probudila a byla nadšená, že se opět shledala s růžovými golfkami a velkým autem. Ostatní hračky nebyly takřka ani nutné. Dítka dováděla, běhala, křičela. A maminka fotila a pořád na manuál - holt cvičit se musí, ale z dnešní ranní dováděné toho tolik k uchování zase není.

Tož alespoň Markétčin portrétek.

A Ondrův zápas se zimní botou.

A nepříliš častá výměna rolí - Ondrášek už jdoucí od kočárku a Markétka stále s autem.

A kolem třetí přijel konečně táta. Nemohli jsme se ho dočkat a tak jsme na něj čekali v garáži. Sešli jsme tam dvakrát a potřetí už konečně přijel. A přivezl naši pračku a náš jídelní stůl. Zdejší pračka je stará a nemá dětskou pojitstku (děti si vyvařily vlněné spací pytle) a stůl, co jsme si tu koupili, je moc malý. Tatínek začal hned stůl montovat dohromady a dítka mu v tom samozřejmě pomáhala.

A na stolečku smontovaném dohromady, ale ještě stále ležícím "kopytama hore" se procházela jako po kladině.

A pak už šla dítka spát a my s tatínkem došli pro pračku. Už ji máme čtyři roky, ale pořád ji považuji za nejdůležitější mašinku v domácnosti.
Kromě užitečností nám táta také přivezl květinu - Vánoční hvězdu. Proč asi?

316. den - ČT

Tož dnes se mi dobře vstávalo. V šest ráno se mi sice prťata nastěhovala do postele, ale brzy jsme všichni znovu usnuli. A já se probudila ve čtrvt na devět a prcci až půlhodinu po mně. Dítka byla rozverná, hrozně aktivní, ani převléci se nadala, ale ani snídani nepožadovala. Když už jsme se k tomu převlečení dostali, Markétka odmítla plínku a tím určila charakter dnešního dne - byl to mokrý den. Nejen, že se Markétka dvakrát počůrala, ale také jsme všichni tři několikrát za den svrhli nějaký ten tekutinou naplněný hrneček.
Co bydlíme na Ambiorix, dítka jsou strašně závislá na svých mazlíčcích; Marky na miminu a Ondrášek na pejskovi. Dokonce, když si spolu prohlížíme fotky, jsou nadšení ze sebe navzájem, maminky, tatínka a dalších příbuzných a přátelích, ale objeví-li se tam pejsek či mimino, začnou oba dva štěkat nebo volat mimino. Pejsek ani mimino ještě jména nemají, protože Markétka i Ondrášek mají problém pochopit, co to jméno je. Když se jich zeptám, jak se jmenují, obyčejně začnou kroutit dlaně a vykřikovata "tak, tak, všelijak". Tož to cvičení z velmi brzkého mládí už raději nepraktikujeme.
No a tady jsem vyfotila své miláčky při láskyplné péči o jejich miláčky.

Dlouho však pózovat nevydrželi, bo oni potřebují být stále v pohybu, zvláště pak naše torpédo Ondrášek. Nejen, že neustále běhají, jezdí na motorkách, lezou po židlích a po stole, podlézají postel, zasunují se do mezer, běhají po čtyrech, ale v poslední době na ně přišlo sunutí se dozadu po zádech, což užívali ke svým prvním přesunům z místa.

Oba se navíc už dlouhou dobu snaží o skákání. Je to strašně humorné, asi se přece jen přemůžu a šáhnu po kameře, abych to zaznamenala. Markétka při běhu často skáče jak kobylka a Ondrášek jako koníček s jednou zchromlou nohou. Nicméně oba začali i breakovat; rozběhnou se a skočí na kolena. Nebo taky skáčou z kolen na kolena - tyto skoky jim fakt jdou, ale mně jen z toho pohledu strašně bolí vlastní kolena. A chvilkami mám pocit, jakoby se Ondra rovzpomínal na svoje počátky lezení. Vůbec mu to nešlo a strašně dlouho se pohyboval jako delfínek na suchu; vzepřel se na ručičkách, vymrštil se vpřed a skočil na bříško :o)
Po obědě si dítka "dáchla" na více než dvě hodiny. Nejprve se probudil Ondrášek. Nalezla jsem ho probuzeného v usměvavé náladě, ostatně jako skoro vždy v poslední době. Aby moc nekřičel, neběhal, neskákal a  nevzbudil tak Markétku, šli jsme se dívat z okna na auta, autobusy a motorky.

(Jojo, kytička je trošku uschlá, ale ona teď dlouho žila zapomenutá v Holešově, takže teď je jakoby v lázních a určitě se brzy spraví.)
Asi za 10 minut za námi přišla Markétka s nádherným úsměvem na tváři. Měla jsem z toho strašnou radost, bo v poslední době je trošku kontrastní k pořád neuvěřitelně veselému Ondráškovi. Nojo, holky jsou holt napřed a moc přemýšlí. Navíc Ondra ji často ve svém nezřízeném a nekoordinovaném veselém rozpohybování pořádně praští. Pravda, občas ji praští či kousne záměrně. Ale Marky, zdá se, občas taky začne řvát bez toho, že by se ji Ondra jakkoliv dotkl, ale s účelem vyvolat dojem, že ji ublížila a je tedy třeba, aby byl rodičovskou autoritou usměrněn. Sama si vzpomínám, jak jsem takhle jako strašně malinká škodila svému mladšímu bráškovi. Kluci holt ten život berou jednoduše přímočaře, kdežto holčičky to už od malinkata řádně promýšlí. Po Ondrovi sice řvu v jednom kuse (bo je jak neřízená střela, kterou nelze zastavit), ale s Markétkou mám už teď občas velmi vážné spory. "C'est la vie."
Po svačince jsem děti velmi mile překvapila, bo jsem vyndala Ondrovo auto a Markétčiny golfky. To byl nářez !!! Nicméně vzhledem k té závratné rychlosti s jakou se přemísťovali po celém bytě, musím skutečně ocenit jejich šikovnost - vždy to zvládli zkoordinovat tak, aby nenarazili do dveří a stěn (nábytku tady zase tolik nemáme, tak to tak problematické neměli). Měli obrovskou radost, protože jak auto, tak golfky byly schovány na dost dlouhou dobu. Tož jsem to jejich řádění dokumentovala. Ale rozhodla jsem se začít fotit mimo automatiku a bez blesku. Tak z té hromady fotek je jich použitelná opravdu jen hrstka.

Už trošičku zklidněný Ondrášek se svým autem.

A tady také Markétka s golfkami.

Chvíli dokonce vozili i své mazlíčky, což je velký pokrok, bo donedávna snesli vozit jen sami sebe navzájem a to taky jen někdy. Všechno ostratní nemilosrdně letělo ven. Ale dneska mimino i pejska svezli i na motorkách.

315. den - ST

Tož a máme Martina; žádná jízda na bílém koni se nekoná, tatínek v tahu a maminka má střevní koliku. Tož jsme zůstali s dítky doma. Maminka se je celý den snažila přesvědčit, že nejlepší místo je v posteli, ale moc se jí to nedařilo. Tak byla v posteli sama a dětičky nechala dělat, co chtěly ....večer se máma vzchopila, navařila večeři, kterou dítka hrozně vážně snědla.

 

A pak Slůňátka veškerý nepořádek s maminkou uklidila. No, nejsou báječní ??

314. den - ÚT

Tož dnešní ráno bylo těžké. Navíc jsem po včerejším parkování do naší podzemní garáže z ní dnes i vyjížděla. Kupodivu jsem to i s jeslema stihla do práce včas. Děti z jeslí vyzvedl tatínek, pak se stavili pro mně a jeli jsme nakoupit do Cory. Doma večeře, ukolébavka, sbalení tatínka v devět odjížděl zpět směr Čechy. A já si ještě těsně před spaním uvědomila, že nemám fotku, tož jsem se v ložnici natáhla pro foťák a zvěčnila skříň (zatím pořád bez dveří).

313. den - PO

Tož a dneska pěkně do jeslí a do práce. Tatínek doma programoval. Po večeři jsme se sešli na Skype s babičkou a dědou z Oder a tetou Andreou.

A poté, co šla dítka spát, tak praní a plnění nově postavené šatní skříně. Makačka do dvou do rána :o)

312. den - NE

Tož jsme nakonec dojeli v půl čtvrté. Takže bylo ještě dost času se vyspat. Děti spaly celou cestu, jen jednou se byla provětrat. Severní cesta se mi moc líbila, určitě si ji někdy musíme projet za světla.
Vstávalo se až po půl deváté - děcka díky moc :o)) A hlavním námětem dnešního dne bylo dostavění naší šatní skříně. Miláčci pomáhali a chvilkami taky ne.

Testovali, jak se to tatínkovi povedlo sestavit.

A zase pomáhali.

Na přípravu jídla nebyl moc čas, tak jsme moc ocenili koláč od Jindry a Jardy, který nám upekli na cestu. Cestu vydržel, ale stavění skříně už ne. Díky!