48. den - úterý 17. února

Děti doma spaly celou noc. Ale ráno měla Markétka hrozný kašel a Ondrovi stále chrčelo na plicích, tak jsme se vydali k lékaři. Tentokrát v botičkách, takže se při hodinovém čekání děti tolik nenudily. Paní doktorka vše zkontrolovala a je to jen nachlazení. Tak jsem ráda, že to není nic horšího. Ale taky si říkám, že bych děti nemusela lifrovat k lékaři pokaždé, bo mám strach, že se jejich nachlazení v čekárně zhorší.Doma to bylo nic moc, až nakonec zabrala kuchyňská linka.

Kolem šesté večerní si maminka uvědomila, že nemá skoro žádnou fotku (maminka choří taky) a tak rychle "zblejskla" Markétku (v pozadí s naším tentokrát celodenním společníkem televizí) ...

... a pak ještě rychle Ondráška.

Pak přišel domů tatínek (ze sauny, kde měl navíc silovou a lymfatickou masáž) a jakoby vysvitlo Sluníčko :o)) Děti začaly divočit, tančit, vesele se smát :o)) Táta si je oba dva posadil na auto a vozil je :o))

No, že na nich není vůbec vidět, že by je něco trápilo :o))

Jo a ještě k Valentýnu; letos mne Martin už pár dní před Valentýnem a taky ještě dnes zavaluje čokoládou. Se mám, což !!

47. den - pondělí 16. února

Na dnešek byl naplánován návrat domů. Babička, aby mohla být s námi déle, si přehodila směnu, ale my se nakonec kvůli nastydlým prckům rozhodli odjet už po ránu. Nicméně trochu nám to trvalo, tak jsme nakonec odjíželi až v jedenáct. Babička, aby dítka neustále nevybalovala, je vozila na židli.

Poté, co jsme dojeli domů, nakrmili jsem miláčky a dali je ve velkém (stále ještě rozbitém) kočáře ven, jsme lenošili u televize. Fotka už nevznikla žádná. Večer jsme jen prohledávali různé testy a hledali vhodné nové autosedačky. Děti totiž ještě stále jezdí ve "vajíčku". Jsou drobní a tak jim stále stačí. Ale je to na dlouhým cestách už dost nuda, bo nevidí z okna a nevidí také na mámu s tátou. Snad ty nové autosedačky pořídíme ještě tento týden.

Jak fotím jen v interiéru, tak zanedbávám počasí. Přitom to je letos docela bláznivé. Po dost mrazivém prosinci se v lednu střídali teploty dost divoce; od -15 po +15 °C. Taky jsme byli několikrát zasypáni sněhem. A velký sněhový příval přišel i na naší cestě do a z Pardubic.

46. den - neděle 15. února

Noc ukázala, že děťátka jsou nastydlá víc, než jsme si původně mysleli. Hodně se budila, kašlala, špatně dýchala, bo měla věčně plný nosík. Fotek jsem během dne udělala spoustu, ale mají hodnotu hlavně dokumentační.
Miminka si hned po probuzení vyžádala babičku. Tady je babička vozí na jídelní židličce.

Velkou pozornost budil babiččin nový stroj - orbitrek.

Po dopoledním spánku se na nás přijeli také podívat Cvikovští. Jindra si fotí, jak krásně pijeme z lahví.

Ondrášek šplhá po babičce.

Markétka okupuje Jindru a vynucuje si zákusek po obědě :o))

A pak přišel čas na tanec.

Ondrášek se rozhodl netančit sám.

Konec zábavy, je čas na práci - hru s kelímky.

Markétka se k Ondráškovi hned přidala.

Babička se snaží přesvědčit Markétku, aby vozila brášku v kolečku.

Ondrovi se to asi moc nelíbilo, tak vystoupil.

A sestřička toho hned využila a snažila se vlézt do kolečka sama.

Babička cvičí s Markétkou.

Ondrášek si šel hrát s autem.

Markétka s babičkou si hážou balónem.

A babičku to hódně baví.

A já už lezu dolů, honem na procházku !

45. den - sobota 14. února

Ať žije Valentýn !! Dnes odjíždíme za babičkou a za dědou do Pardubic. Tož ještě poslední fotečka před odjezdem ... ... a už jsme v Pardubicích !!
Sluníčka už konečně vyrostla na kohouty, ve kterých se houpala jejich maminka a strýc.
Ondra tam samozřejmě nemohl zůstat dlouho, bo je tu ještě další zájemce :o))
Děťátka spinkala v golfkách na balkóně, tož to bylo jako doma - děti byly venku a dospělí si hověli v teple domova. Tedy já jsem využila toho, že jsem ve velkoměstě, sbalila jsem babičku a šli jsme trošingu zashopingovat. Ale to bylo asi tak všechno, co jsme podnikli. Děti vyváděly s babičkou a dědou a rodičové odpočívali. Maminka dokonce nějak zapomínala fotit. Stihla vlastně už jen vyfotit, když Markétka objevila její čepici, kterou si nasazovala na hlavu a chodila pak jak bezhlavý rytíř. Tož ještě Markétka s čepicí.

44. den - pátek 13. února

Hurá, zbožňuji pátky třináctého!! A dítka spala svých obvyklých 11 hodin bez přerušení!! A potom něco přes 3 hodiny dopoledního spánku a hodinu a půl odpoledního !!! A taky, co se týče včerejšího Motoráčku, tak jsem klidná. Děti tam nechtěly lézt přes překážku (ležící maminku) a raději si ji obešly (bo už vědí, ne :o)) a taky nechtěly dělat trakař (prý že už chodí a tak mají slabé ruce, bo už je neposilují). No a vůbec nám nešla relaxace pro maminku a miminko (to se nahé děcko položí na nahé tělo a dýchá se a dýchání sklidní oba), ale tam nám nešla nikdy. Děcka se zřejmě pošťuchovala už v břiše, tak na žádné společné dýchání nebyla a nejsou zvědavá :o) No a dnes my ti moji lumpi lezli do bazénku a z bazénku přes několikero překážek. Tož jsem ještě zkusila ten trakař a taky nám šel!
Od rána na děti přišel opět záchvat samostatnosti při jídle. Tož jsem nabírala lžičky jogurtu a dávala jim je střídavě do levé a do pravé ruky. Pustili totiž první lžičku, až když měli v druhé ruce další lžičku :o)) No a Ondrášek dostal do ruky i banán. To jsem si dala !! Najednou ho nepotřeboval jíst, ale hlavně mačkat :o)) Markétce ten záchvat samostatnosti vydržel celý den, takže si sama dávala do úst i oběd a večeři. Banán jsem jim už do ruky nedala :o))
No a máme konečně doma auto (bylo v servise od pondělka a teprve včera na něm začali dělat) a taky bránu. Jen jsme nestihli plavání, ale to my doženeme během víkendu, tedy rádi bychom do aquaparku v Hradci Královém. Základní premisy pro naší cestu do Pardubic byly splněny, tož hurá za babičkou a za dědou !!
Taky jsem měla radost z toho domlouvání s dětma. Ony opravdu používají ono "NE", když chtějí říci ne. Se opakuji, vím, ale stejně je to úžasné !!

Ondrášek lezoucí sice jen přes okraj nízkého bazénu, ale chce-li něco, není pro něj překážek. Markétka výborně ležela, že ji musela maminka vyfotit. Jenže, než si skočila pro foťák, tak byla poloha v čoudu. Tady už Markétka řve, ale na těch předchozích fotkách je tak odhalená, že bych to na veřejně přístupný blog nedala.
Ondrášek jí samostatně banán (to, co není vidět, je banán).
Nepodáva-li maminka plné lžičky včas, začala Markétka dělat blbosti. No a kromě toho, že je špinavá od jídla, je na jejím čele vidět i včerejší "úlovek".
Tak už chceme tu večeři !

43. den - čtvrtek 12. února

Ondrášek si šest ráno hraje s vysavačem, který jsme nestihli sklidit, když se večer v deset probudila Markétka i Ondrášek.Ondrášek se poprvé ozval asi ve tři čtvrtě na čtyři, ale to ještě usnul. Pak jsem ho slyšela opět v půl páte a ve tři čtvrtě už byl u mne v posteli a v šest jsme nakonec vstávali. Jsem z toho totálně zaskočená, bo to se u nás normálně neděje.

No a ještě ukázka našeho podvozku. Jdu psát do prodejny, co, za jak dlouho a za kolik jsou schopni s tím udělat :-((Odpoledne jsme letěli v golfkách do Motoráčku, kam jsme přišli v polovině (ale vypadalo to, že spíše 10 minut před koncem; tož platím za celou hodinu nebo je to jak ve škole jen 45 minut ???), ale děti stejně nespolupracovaly, takže to bylo asi jedno :o/. Už jak jsem vyběhla z domu, jsem si uvědomila, že jsme bez foť áku. To mne dost mrzelo, bo jsme se konečně setkali s kamarády, se kterými si dáváme rande už od počátku ledna (ale pozvali nás na návštěvu, tož je navštívíme!! Jinak jsme si v MC celkem pohráli. Ondra opět vozil kočárek, tradičně ten největší, Markétka "kradla" hračky druhým dětem. Domů jsme odcházeli "bohatší" o obr-roh na Markétčině čele. Honila se se svým pětiletým kamarádem a nevybrala zatáčku u lavičky :o( ; :o)
Událostí dne je, že dítka vyšla schody po dvou. A nepomohlo veškeré maminčino vyhrožování. Zkrátka se postavili k zábradli a zapřeni rukama o šprušle vystoupali nahoru jen po nohách :o)) Markétka mi zase při přebalování ukořistila mobil, přiložila si jej k uchu (tak jak se má) a volala "táta ... táta" - a já se opravdu domnívám, že volala tátu, bo to bylo naprosto věrohodné :o)) A taky se nám už osvědčilo to jejich naučené odmítání; odmítli jíst jogurt - Markétka vrtěním hlavy, Ondrášek slovně. A opravdu ho nechtěli (dostanou ho ráno :o)). A maminčina snaha naučit je přitakat byla v případě Ondry korunována úspěchem. Na otázku, zda chtějí banán, Ondrášek kýval hlavou tak, že mu málem upadla (přesně tak, jak ukazovala maminka :oDD). Markétka se tím nezdržovala, jen otevřela pusu a "chramstla".
Moc jsem nefotila (chyběl mi ten můj maličký, stařičký a nemocný kompakt v MC), tak tu mám jen jednu vykulenou (a rozčepýřenou) Markétku :o))
Večer jsme měli návštěvu (2 chlapy). Jeden z nich měl cosi na řetězu na kalhotech. Řetěz se stal předmětem útoku našeho Ondráška :o)) A Markétka se zase musela předvést, jak je silná, a tak opakovaně lezla na pohovku :o)) No a večer jsme ještě všichni čtyři (i s tátou) blbnuli a bylo to velmi veselé, radostné a spokojené. Děti pak bez problémů usnuly a my s tátou jsme také usínaly spokojeně, bo jsme věřili, že tato noc bude zase krásná a spokojená, jak jsme všichni zvyklí.

42. den - středa 11. února

Tož jsme rádi, že je středa, náš odpočinkový den. Ráno jsme zahájili závody s vozíčkem a autem. Zde už je snímek z přerušení k doplnění paliva (pro Markétku), Ondrášek dál závodí :o)Oběd jsme z poloviny zvládli v našich židličkách, ale nějak se nám tam nelíbilo, tak jsme si sedli na dospělácké židle. Markétka s ledním medvědem.Ondrášek s autem.Poté, co jsme s tatínkem uložili dítka k odpolednímu spánku, jsem utíkala na sezení kurzu o respektuplné komunikaci mezi rodiči a potomky. Naprosto mne tam dostalo, že je potřeba vytvořit pro děti nesoutěžní prostředí. Tedy to bych ještě chápala, ale bylo to myšleno tak, že třeba ani ve školce se nesoutěží, popř. v soutěži by měl uspět každý, i kdybychom to měli s těmi nejslabšími doskákat, doběhat v náruči. Touha po uznání je základní lidská potřeba a je žádoucí ji dopřát všem dětem. Takže také při hraní společenských her to postavit tak, aby to nebylo o tom, kdo vyhraje. Tož jsem si vzpomněla na tu mnohokráte vyslovenou větu "Musíš se naučit prohrávat" a přitom naučit se prohrávat může jen ten, kdo má uspokojenou potřebu po uznání. Ubohé děti. A já jsem ještě takový škodolibec, "Člověče, nezlob se" hraju tak, abych vyhodila co nejvíce jíných figurek.
Jo a taky jsme dále pokračovali v ukázkách neefektivní komunikace. Mezi nimi bylo i kázání, kdy v klidu vysvětlíme dítěti problém a jsme na sebe hrdí, jak jsme to pěkně dokázali. Ó, jak já se styděla. Bo já to s oblibou praktikuji na cizích dětech. A jak nejsem rodič, tak mne ani do háje poslat nemohli ...
Doma na mne čekal tatínek s dítky. Tak jsme dali prso a šli spát. Ale v deset se strhl křik. Tatínek Ondráška uspal do půl hodinky a Markétka ležela se mnou v posteli až do půl dvanácté. A to jsme ještě netušili, co bude ráno :o)